20 let horolezeckého oddílu 1944-1964

Horolezecké začátky a založení oddílu
Abychom si učinili obraz o našich horolezeckých začátcích - vypravuje Luboš - musíme si v myslích vyvolat především rok 1944, tu dobu ještě naplno ponořenou v hrůzách světové války a nacistické okupace. Tehdy, pravda, vznášela se nad námi již jasná vidina konečné porážky původců všeho toho obrovitého zla a žili jsme vlastně jen utkvělou nadějí na velikou chvíli vítězství. Zatím však na každém našem dni a na každé jeho hodině lpěla dusná, tíživá atmosféra hitlerovské otrokárny, z níž jakýsi únik, třeba jen chvilkový, byl možný toliko v přírodě.
Na začátku okupace přišlo do tehdejšího Zlína mnoho nových lidí a mezi nimi takoví, kteří měli rádi přírodu a byli zvykli na hory v létě v zimě. Ti se brzy našli a společně se scházeli s domácími členy v místním Klubu českých turistů, jedné z mála organizací, kterou okupanti nezakázali. Ve volných chvílích chodili společně do bližšího i vzdálenějšího okolí, v týdnu cvičívali v tělocvičně a scházeli se k besedám v zimě lyžovali. Mezi členy odbočky byli dva, Jindra Dobrovolný a Josef Charvát, kteří zvlášť měli rádi hory a jimž tehdy už nestačil běžný, turistický způsob pro pobyt v nich. Vážně pomýšleli na horolezectví a myslím, Jindro, že můžeš sám lépe povědět, jak to tehdy bylo.
Ano, brali jsme tento svůj úmysl doopravdy -potvrzuje Jindra. Já Jsem si o horolezectví začal dopisovat s Antkem Veverkou a Josef Charvát se domlouval s brněnským horolezcem doktorem Putnou. Bylo to srdečné ale neplodné, na skálu jsme se tím nedostali. Pravda, Lukov nebo Skalný jsme z turistiky znali, na divoko jsme po nich lezli, že jsou však vhodnými cvičnými skalami, na nichž je možno ovládnout horolezecké základy, to jsme, myslím, tehdy nevěděli. Musím Luboše opravit, že již v této fázi jsme nebyli dva, velmi brzy přišel třetí, právě Luboš Šrámek, a také čtvrtý, Alois Trunda.
Na 1. máje 1944 byli jsme s větší skupinou turistů na Zděchově, odkud jsme se vraceli přes Pulčiny a Čertovy skály. Ovšem, že jsme při přechodu Pulčin zase na divoko lezli, avšak na Čertových skalách jsme se setkali s horolezci, kteří měli opravdové lano, smyčky, kladiva, skoby, karabiny a jiné příslušenství. Luboš mezi nimi poznal známého J. Chamrada a jeho prostřednictvím došlo k seznámeni s ostatními, především se Zdeňkem Zábojem, iniciátorem horolezectví v Dluhonicích a na Vsetíně. Bylo to seznámeni užitečné, brzy byly mezi námi přátelské a sportovní styky, především jsme však bez odkladu začali v horolezectví prakticky.
Potíží z toho vyplývajících bylo ovšem již na těchto prvních krocích dost. Nebylo informací o metodice výcviku. Nebylo vhodné výstroje ani výzbroje. Avšak prozkoumávali jsme kraj, nalézali cvičné skály a s nevhodnými hasičskými karabinami a se skobami vlastní výroby zjišťovali jsme možnosti průstupu na cvičných skalách u Břestku, na Lukově, na Čertových skalách u Lidečka. Přelezené cesty na nich byly zdolávány často ještě bez znalosti opravdové lezecké techniky, avšak abeceda horolezeckého výcviku se postupně rozšiřovala, až nás dovedla i k prvním vlastním prvovýstupům.
První společnou cestu na laně uskutečnili jsme 14. května 1944 na skalách u Břestku. Za lano nám posloužilo laso a čtyři, kteří si tam poprvé sáhli na skálu, byli právě Luboš Šrámek, Josef Charvát, Alois Trunda a Jindra Dobrovolný. A již krátce nato, 2. srpna, vykonala dvojice Dobrovolný-Šrámek první úspěšný prvovýstup na skále Dráteník na Českomoravské vysočině. Měsíc na to, v září, jsme objevili jako cvičnou skálu Čertův kámen u Provodova, kde prvovýstupy zlezli Dobrovolný s Charvátem a Šrámkem. (Později je o další cestu rozšířil Mirek Trávniček.) A bylo to ještě v témže prvním roce, kdy dvojice Trunda-Dobrovolný vykonala průstup Zamrzlou věží na Lukově cestou, kterou nazvali Přímá.
Mezitím jsme ovšem přelézali tehdy známé cesty na Lukově, dokonce i Velkou, lezli jsme na Pulčinách, Čertových skalách, Šrámek a Dobrovolný vykonali první cesty na Držkové a pustili se na Lukově do dalšího prvovýstupu na Zamrzlé věži, z něhož se jim podařila první část Převisové.
A to jste již byli tehdy organizováni? -otázal se Jura.
Ano -odpovídá Luboš -ještě v r. 1944 jsme utvořili horolezecký odbor při zlínském KČT, jehož jsme byli všichni členy a funkcionáři. Předsedou odboru byl Dobrovolný, jednatelem Charvát a náčelníkem Šrámek. Stojí za zmínku, že 3. září jsme již spoluorganizovali první horolezecký sraz na Skalném. Sešli jsme se tam se Zábojovou skupinou, byli to Záboj, Chamrad, Šebík a Olda, a také s Antkem Veverkou, který tehdy učiteloval v Holešově. Spali jsme v chatě proti Čecheru na Rusavě a společně večeřeli brambory, protože nic jiného k jídlu celkem nebylo. Druhý den jsme hodně lezli, a to v kombinovaných družstvech, abychom si vzájemně vyměňovali zkušenosti. Jinak zájezdů s bivakováním bylo pramálo, protože spaní v přírodě bylo velmi nebezpečné. V noci patřily hory partyzánům za denního světla Němcům. I za plného dne se nám stalo -však právě na Vysočině, že lidé před námi prchali v lese cesta necesta, protože měli zlé zkušenosti s provokatéry, kteří třeba žádali jídlo a pak šli dárce udat. A pokud se muselo cestovat, tedy jen pěšky, nebo na kole. Duše i pláště byly mizerné, cesty ještě horší a tak se ručně spravovalo. Třeba při svíčce, protože ani baterek nebylo.
A tak, když skončil první rok činnosti, byl tu řádně ustavený horolezecký odbor, třeba měl zrovna jen tolik členů, kolik musel měl funkcionářů. Ti však podnikli sedmnáct zájezdů na cvičné skály a vykonali asi padesát průstupů, tedy výkon na počátek docela uspokojivý.
V prvních měsících roku pětačtyřicátého vyvrcholily události, na něž jsme toužebně čekali po celých šest let války a okupace. Přibližovaly se sovětské armády, dočkali jsme se osvobození a v práci na úkolech, jimiž jsme připravovali podmínky pro nový, lepší společný život, nebylo mnoho myšlenek na soukromé věci a osobní záliby. Teprve 5. a 6. července jsme podnikli první zájezd na Slovensko, na Súlovské skály, a to Šrámek se Zábojem a Chamradem. Je, myslím, vhodné připomenout na tomto místě sportovní a kamarádské společenství se vsetínsko-dluhonickými horolezci, s nimiž jsme v oné době a ostatně I v dalších letech často horolozili společně. Na Súlovských skalách jsme vykonali několik výstupů. Dobrovolný se zatím scházel s brněnskými horolezci a cvičil s nimi v Moravském Krasu.
Toho léta byl uspořádán ve Vysokých Tatrách první poválečný státní kurs pro horolezecké instruktory, avšak z naší oblasti kromě Antka Veverky, který tam byl instruktorem, nebyl do kursu nikdo pozván, prostě proto, že se o nás vědělo ještě pramálo -vlastně nic. Nás to nejprve mrzelo, protože jsme již příští rok chtěli vést do Tater nováčky, ale nerezignovali jsme a uspořádali si vlastní zájezd na Popradské pleso. Byli v něm Záboj, Chamrad, Šebík a Šrámek. Našim poradcem v tatranském místopise byl otec Zdeňka Záboje, zkušený vysokohorský turista. Vykonali jsme několik horolezeckých túr, které vyvrcholily výstupem na Žabího koně východním hřebenem. Náš soukromý zájezd splnil účel a naučili jsme se více než kdybychom se účastnili státního kursu. V té době jsme pilně doplňovali praktický výcvik ve skále teoretickými znalostmi ze všech odborných publikací, k nimž jsme se dostali.
Již tehdy v nás krystalizoval názor, při němž jsme setrvali dodnes, že vrcholný výkon není jediným smyslem horolezectví. Více jsme si vážili poměru k horám, protože jen ten, kdo si do hor nese lásku k nim, může hory poznat a mít k nim pravý, hluboký vztah a řekl bych rovnou stát se jejich pomocí lepším a pravdivějším člověkem. Z vlastnosti horolezce jsme nejvíc oceňovali spolehlivost. Nejen spolehlivost při jištění ta je samozřejmá, nýbrž i spolehlivost v ostatním životě. V našem původním kamarádství byla jistota bez pochybnosti jednoho o druhém, vědomí, že co kdo slíbí, také splní. Ve společné práci jsme neznali nucení nebo přemlouvání. Vědomě jsme působili, aby tento duch vládl i po rozšíření naší horolezecké rodiny.
A ta se také pomalu, ale jistě začala množit. První nováčci, kteří mezi nás přišli, byli Jura Paulus, A. Kobíček a Daněk, o něco později Michl, Kadlec, Zachoval a Mrkvička. Jestliže měl odbor v roce založení čtyři členy, v r. 1945 sedm, v r. 1946 to již bylo dvanáct členů, rok na to šestnáct, s prvními šesti ženami a v roce 1948 se tento stav zvýšil přechodně až na padesát členů.
Organizačně jsme se stali v roce 1947 členy závodního klubu, ačkoliv jsme přitom nepřestali být odborem KČST. V roce 1948, při prvním sjednocení tělesné výchovy, jsme se stali samostatným oddílem Sokola Botostroj, který se brzy změnil na Sokol Svit. na začátku padesátých let dochází k další reorganizaci, zakládají se DSO (Dobrovolné sportovní organizace) podle výrobních resortů. Náš oddíl se nedělí a přechází jako celek do DSO Jiskra. Mělo to určitou výhodu, že kolektiv zůstal pohromadě, ale i nevýhody, které se projevily např. poklesem členstva, proto jsme uvítali vytvoření Tělovýchovné jednoty Gottwaldov. Tolik snad o organizačním vývoji oddílu v prvních letech, jak je zaznamenává oddílová kronika. mnohem významnější je však vlastní, horolezecká činnost jak v této, tak v pozdější době a myslím, že tady bys měl pokračovat opět ty, Jindro.

Z cvičných skal k vysokohorským stěnám a hřebenům

Kdybych chtěl zobrazit horolezecký vývoj oddílu a být přitom úplný, navázal na Luboše Jindra -unavil by nás jen suchý výčet výkonů jednotlivých družstev, případně jednotlivců. Omezím se proto jen na význačnější průstupy ve cvičných skalách a na takové výstupy v horách, které budou dokládat stoupající linii sportovní vyspělosti členů oddílu. Cvičné skály byly od počátku, jsou dosud a zůstanou i v budoucnosti hlavním prostředím jak pro výcvik nováčků, tak pro trénink vyspělých horolezců. Mají různé stupně obtížnosti až po nejvyšší a mnohé průstupy, případně prvovýstupy v nich podržují si trvale svoji sportovní hodnotu. Po průstupech v letech čtyřicet čtyři a čtyřicet pět, o nichž tu již byla zmínka, došlo v roce 1946 v Lukovských skalách na dokončení Převisové družstvem Dobrovolný, Paulus a Kadlec. V r. 1950 musíme považovat za největší sportovní úspěch zdolání Brandyho převisu na Kozlu J. Rostkem a J. Topolánkem, na Lukově pak Jokynovu cestu Josefem Krhútem. V r. 1951 vykonal Dobrovolný prvovýstup severozápadní stěnou Velké věže. Králky na Lukově dostaly se do popředí zájmu v r. 1953, kdy Mirek Trávníček s Mendřecem první zdolali jejich Převisovou. V témže roce soustředil se zájem také na skály na Držkové, kde vznikají velmi těžké cesty zásluhou Jokyna Krhúta a Milana Mendřece. Z ostatních stojí za pozornost na Lačnovských skalách nová cesta Osiková, poprvé zlezená Z. Melicharem. Úspěchem r. 1954 je výkon Jardy Vaňka v Čertových skalách u Lidečka, kde zdolal cestou zvanou Poslední, v r. 1955 pak zlezení Ošemetné na Držkové E. Blaščíkem. V letech 1956-57 došlo na Čertových skalách k prvovýstupům dvojice Dobrovolný-Krhút, cesty Májová a Rajská, za výkon r. 1957 můžeme považovat zdolání převisu na skále Kozel Krhútem a Rohové, kterou zlezl Blaščík. Na skalách u Břestku zdolal v r. 1958 Tonda Hančík Lámavý žleb, Milan Mendřec Žebirko a E. Blaščik Jihozápadní stěnku. V příštím, devětapadesátém roce, dostali se do popředí mladí lezci V. Stiksa a J. Svozil, kteří na lukovských Králkách přelezli Přímou a Jirkovu cestu. V lezecky objevitelské činnosti stojí za zmínku Skála cvičitelů a Osvětimanské skály v buchlovských lesích, kde Hančík a Mendřec otevřeli v r. 1962 několik pěkných cest. Horolezecky cenná byly i výkony na vzdálenějších terénech, především v Súlovských skalách. Již v r. 1945 jsme tam zlézali různé spáry, stěnky a hřebínky, které nezřídka byly prvovýstupy. K nejcennějším patřil průstup Madony, která jako obrovská socha tyčí se v zadní části skal, u vodopádu. Madonu zlezli Václav Zachoval a Dobrovolný. V letech 1953 a 1955 uskutečnili na súlovské Brodě Krhút a V. Pančoška dva prvovýstupy, které až dodnes nebyly opětovně přelezeny. Ve Ztracených věžích v Maninské úžině zlezla tato dvojice spáru Skřítků. Také tento jejich prvovýstup nebyl, pokud víme, za celých dvanáct let do dneška opakován.

Nástup k výkonům
Než přejdeme k činnosti horolezeckého oddílu ve velehorách, tedy především ve Vysokých Tatrách -vypráví Jindra dále - bude vhodné připomenout, že s časem vyrůstala v oddílu skupina horolezců, jejichž lezecká vyspělost se vytrvale stupňovala, až posléze dosáhla úrovně, že se podjímali výkonů, z nichž posléze ty vrcholné patřily k tehdejším úspěchům celého čs. horolezectví. Prvním krokem členů oddílu ve Vysokých Tatrách vůbec byla Šrámkova účast při zmíněném zájezdu na Popradské pleso r. 1945 a také v r. 1946 to byl Luboš, který byl přijat do zimního kursu pro horolezecké instruktory na Zeleném plese. V červenci 1964 pak podnikl oddíl první společný zájezd do Vysokých Tater. Měl poznávací povahu a za vedení Luboše zúčastnili se ho Daněk, Dobrovolný, Kubíček, Mrkvička, Paulus a Zachoval. Zájezd byl hodnotný, rozmnožil naše znalosti Tater, členové vykonali během jeho trvání větší počet výstupů středního stupně obtížnosti a někteří, jako Vašek Zachoval a Luboš, zůstali i po odjezdu ostatních, Luboš celý měsíc, protože v posledním týdnu byl ještě účastníkem druhého státního kursu pro instruktory. V sedmačtyřicátém roce rozšiřovaly se lezecké znalosti členů dalšími akcemi v Tatrách. Již v březnu a počátkem dubna byli Zachoval se Šrámkem společně s horolezci pražského KČST na Zeleném plese. Od 19. července jsme pobývali v Tatrách na dalším zájezdu, kde Jura Paulus, Jarda Vaněk, Standa Kadlec a Jarka Vaňková s Dobrovolným a Šrámkem absolvovali opět další hodnotné výstupové cesty, v oblasti Malé a Velké Studené doliny, Luboš opět zůstal v Tatrách do 10. srpna a s Vaškem Zachovalem tábořili v Nefcerce. Vašek ještě potom absolvoval státní vysokohorský kurs. Uvádíme tyhle první vysokohorské zájezdy, které od té doby nepřestal oddíl pořádat každoročně v létě i v zimě proto, že byly pro mnohé členy oddílu intenzívním nástupem k výkonům v Tatrách, které již v příštím roce měly daleko širší, než oddílový význam. Tak již v březnu r. 1948 zdolává skupina Dobrovolný, Charvát, Šrámek, Vaněk a Zachoval společně se Zábojem a Chamradem jako první Čechoslováci zimní výstup Červeným žlebem na Satana, který předtím pouze jednou zlezli Poláci. Příštího dne pak trojka Šrámek, Záboj a Zachoval jako první v zimě překonávají Štrbský štít severní stěnou. A tatáž trojka Luboš, Zdeněk a Vašek zapsala se ještě při témže pobytu v Tatrách do čs. historie zimního táboření ve vysokohorách průkopnickým činem, jímž bylo pětidenní bivakování v Černé Javorové dolině. Když uvážíme, že v té době ještě nebyly se zimním tábořením žádné zkušenosti a že jejich výstroj a výzbroj byly v porovnám s dnešními zcela nedostatečné, můžeme tento jejich výkon označit jako velmi hodnotný. Přinesl také cenné zkušenosti pro další podniky tohoto druhu v budoucnosti, o nichž bude ještě řeč. A sotva přišlo léto, podílel se náš mladý oddíl na dalším sportovním úspěchu celostátního významu. První Čechoslováci překonávají hřeben Vysokých Tater Již od r. 1946 měli jsme mezi sebou v oddíle Vaška Zachovala, dobrého kamaráda a výborného sportovce, který rychle postupoval na žebříčku horolezecké vyspělosti a v intenzívním lezení nabýval zkušeností, kterých v průstupech tatranskými stěnami také vydatně dovedl použít. Již zmíněné zimní výkony z jara 48 prověřovaly Vaška jako osvědčeného horolezce. Lozil pravidelně se Zdeňkem Zábojem, který byl tehdy členem Vysokoškolského sportu v Brně. Na podzim 1947 počala se tato výborně spolupracující dvojice připravovat pro dalekosáhlý Zábojův záměr. Nešlo v něm o nic menšího, než o přelezení celého hlavního hřebenu Vysokých Tater, tedy o podnik, na němž ztroskotaly všechny dosavadní pokusy československých horolezců a s výjimkou dvojice Paszucha-Gorsky, kteří hřeben překonali v šestačtyřicátém roce, také všechny ostatní pokusy Poláků. Hřeben Vysokých Tater, pravda, není jen problém lezecký, nýbrž především sportovně vytrvalostní. Paszuchovi a Gorskému trval přechod šest dní, přičemž obešli pro obtížnost několik štítů -Sněhový, Východní nad Železnou branou a Zadného Mnicha. Vašek se Zdeňkem si navíc zvolili sportovně hodnotnější, to znamená také obtížnější závěr, když místo z Čubriny na Laliové sedlo rozhodli se pro hřeben Čubrina-Kriváň. Jaké nároky klade takový podnik na horolezce, to nám poví jistě tady Jura Paulus, který s Jokynem Krhútem zdolal tatranský hřeben později. Já se chci jen zmínit, jak se na tento podnik Zdeněk s Vaškem připravovali. Protože Tatry byly na trénink daleko, trénovali na cvičných skalách v okolí Gottwaldova, na Pálavě a kde se dalo. Lezli od rána do večera různě oblečeni a obuti, s těžkým batohem na zádech a v rukavicích. Trénovali záměrně hladoví a žíznivý a lozili třeba několik dní po sobě. A připravovali se takto bez přestávky až do chvíle odjezdu do Tater, která při tehdejším zvlášť nestálém počasí nemohla být určena jinak, než takovým jeho ustálením, které by poskytlo výhled, že bude ty potřebné příští dny pěkně. Stalo se tak 26. července, kdy nastoupili z Kežmarské chaty na Kopské sedlo a odtud k vlastnímu přechodu. Každý měl na zádech sedmnáctikilový batoh, v němž byly na celou dobu jídlo, nutná horolezecká výzbroj a oblečení s potřebami na spaní. Pečlivě musela být v nákladu volena každá maličkost, protože každá mohla ohrozit podnik buď proto, že bude scházet, nebo že bude zbytečně zvyšovat váhu. Ošemetný problém vhodné horolezecké obuvi byl již tehdy vyřešen jedněmi z prvních vibramových podešví, které jsme již od zimy v oddíle zkoušeli a prosazovali do výroby n. p. Svit. Byly ještě přišroubovány na horolezeckých botách a plně se dvojici osvědčily pro chůzi a lezení. Podle Kroutil-Gellnerova horolezeckého průvodce mělo si přelezení tatranského hřebene vyžádat 92,15 hodin čistého lezeckého času. Vašek se Zdeňkem měli tyto skutečné časy:
První den Kežmarská chata - bivak Javorové sedlo
Druhý den Javorové sedlo - bivak Velické sedlo
Třetí den Velické sedlo - bivak Nižná Zlobná štrbina
Čtvrtý den Nižná Zl. štrbina - bivak Volový chrbát
Pátý den Volový chrbát - cíl, vrchol Kriváně
14,50 hod.
12,05 hod.
12,25 hod.
13,35 hod.
13,50 hod.


Z Kriváně sešli ještě za další čtyři hodiny ke Štrbskému plesu, kde o půlnoci zalezli ke spánku do spacích pytlů v lese. Přechod vykonali za pět dní a v nich za 66,45 hodin čistého lezeckého času. Přelezli při něm všechny štíty v tatranském hřebenu, pouze z Vých. štítu nad Železnou branou místo slanění slezli zpět do Zlomiskové štrbiny, odkud vrcholek štítu obešli po sněhu. Pravda, Vašek ani Záboj nám zásahem osudu již nikdy nebudou vyprávět o těchto pěti dnech, které úroveň čs. horolezectví posunuly o další stupínek vzhůru. Víme pouze z neobsáhlé zprávy, že si zkusili svoje v denních vedrech, kdy trpěli žízní, v noci museli zase snášet mrazivý chlad, před nimž je neochránily finské spací pytle z papíru. Těžko nacházeli kousek místa pro polohu v leže, na Volově chrbátu museli se přiskobovat na noc ke skále. Bojovali s těžkou únavou i duševní otupělostí, které však dokázali překonat. Ačkoliv měli dohromady jen sedm kg jídla na celý přechod, snědli železnou zásobu až při sestupu z Kriváně. Svědky jejich výkonu a také jediným rozptýlením bylo pár skupinek horolezců, s nimiž se setkali během túry na některých štítech v hřebeni.

Ženy v oddíle
Byly to už mimořádné výkony, které v té době podnikal Vašek i skupina předních lezců oddílu -poznamenal Jura - Společně nasvědčovaly, že oddíl překonal dětská léta a nabýval jména v čs. horolezectví. Ano - a doma také - připojil Jarda - Jinak nedovedu vysvětlit až lavinový vzrůst členstva v tom čase. Vždyť ještě v roce 1947 nás bylo všeho všudy patnáct - a za rok na to třiapadesát! Až jsme měli vážné obavy, když dobře známe, že horolezectví svou povahou nebude nikdy masovým sportem. Na štěstí právě jeho náročné požadavky brzy vytřídily ty, které přilákala k horolezectví chvilková móda, snad povrchní honba za efektem či obyčejné frajerství. Co dobrého zůstalo z toho mimořádného zájmu - dodal Luboš - byla další skupina členu, kteří horolezectví brali vážně, snesli jeho nároky a vytrvali, a co hlavního, že mezi námi tehdy natrvalo zakotvily ženy a počaly se v horolezectví projevovat také aktivně. Ovšem, ženy a horolezectví, to se nezdálo vždycky jasnou záležitostí, podotkl Jarda - co o tom soudíš, doktore? Máš pravdu -přikývl doktor - ženy v oddíle byly i z hlediska oddílového lékaře samostatnou či mohu dodat, že i závažnou záležitostí. Od založení oddílu vystřídalo se jich dost a několik z nich je nutno počítat mezi takové, které ve vývoji horolezectví v našem oddíl hodně znamenaly. Jejich přínos k letnímu lezení se nijak zvlášť nelišil od jiných oddílů. Avšak při zpětném hodnocení přípravy či v samotném provádění zimního táboření, které jsme vždycky počítali k jakémusi vyvrcholení naší sezóny, figurují ženy na čestném mistě. Ženský organismus není přírodou uzpůsoben k takovým fyzickým výkonům, jako mužský, a proto se dlouho pohlíželo na horolezectví jako na nevhodný sport pro ženy. Díky tomu, že ženy v našem oddíle přistupovaly k řešení tohoto problému velmi rozumně, na základě fyziologických znalostí a možností ženského organismu, podařilo se jim během let upravit názor na ženu v těžkých horských i zimních podmínkách tak, že dnes ženy nejsou pokládány za nezdravé výstřelky, ale jejich činnost je posuzována s hlubokým oceněním. Je škoda, že mnohé z nich musely přerušit aktivní výkon v horolezectví na dlouhá léta, protože jsou matkami a musejí se starat o děti. To je ovšem zase dobrým příslibem do budoucna, že v oddíle nedojde k vážným generačním problémům, protože přísun horolezců z vlastního chovu je tak zaručen, i když je nutno čekat více let. Horolezecká technika se v posledních letech silně vyvinula, počty horolezců proti předválečným letům několikanásobně vzrostly a úměrně přibylo také žen v horolezectví. Je škoda, že ženy musejí svoji sportovní dráhu jako manželky a matky přerušit nebo i zanechat, takže se tím celý ženský problém ztěžuje. Doufejme však, že i přes tyto nepříznivé vlivy bude horolezectví v našem oddíle postupovat v těch kolejích, které jim vytyčily první nadšené průkopnice. Ty průkopnice v oddíle měly ještě své předchůdkyně -podotkl s humorem Luboš -protože se ženy mezi námi vyskytovaly ze všeho nejdříve jako manželky. Marie Dobrovolná, Marie Ždichyncová-Kubíčková či Jarka Vaňková nás často doprovázely a nescházelo jim horolezecké nadání, jenže pro jejich zájmy rodinné a rodičovské jim na soustavné horolezectví nezbyl čas. První výkonné horolezkyně přišly do oddílu v roce 1947. Byly to sestry Jitka a Blaža Mizerovy, po nich následovaly další. Některé se provdaly za členy oddílu, manžely jiných byli nehorolezci a tím i jejich činnost v oddíle skončila. Dvě z nejzdatnějších, Hanka Hlaváčková-Simonová a Míla Léskovjanová-Wolfová se provdaly za čelné horolezce v severních Čechách a tak jsme v té době byli známi i jako dodavatelé vzorně vycvičených horolezeckých manželek. Od roku 1948 se ženy zúčastňují všech oddílových podniků a jejich sportovní úspěchy jsou podobné jako u mužů. Nejúspěšnější z nich je Dana Hančíková, která je cvičitelkou a nositelkou jedné ze tří druhých výkonnostních tříd v oddíle. Hodně se očekává od nových ženských vedoucích Jany Vaňharové a Marie Hrobařové. Ale vraťme se k tématu, z nějž jsme tu vhodně odbočili, a Jindro pokračuj.

Zdolání "Posledního problému Tater" . Průstup západní stěny Lomnického štítu Hokejkou
Úspěchy z r. 1948 - rozhovořil se znovu Jindra - podněcovaly Václava Zachovala k ještě intenzivnější přípravě v r. 1949. Velmi často jezdil do Tater, kde s brněnským Frant. Plškem podnikali túry lezecky velmi náročné, při nichž horolezeckou tatranskou mapu obohatili o několik prvovýstupů. Byly to zejména: 7. září Kopky -východní pilíř, cesta 567 B -obtížnost VI, a dva dny poté Ošarpance - jihozápadní hřeben, cesta 605 B, rovněž nejvyššího, šestého stupně obtížnosti. V dubnu padesátého roku je Vašek instruktorem v krajském horolezeckém lezeckém kursu, jinak se svým partnerem Plškem podstupují nadále vytrvalý lezecký trénink, z jehož povahy je zřejmé, že se dvojice chystá na něco skutečně velkého. Co to bylo, dověděla se čs. sportovní veřejnost 22. srpna 1950, kdy se rozlétla zpráva, že dvojice Zachoval-Plšek zdolala poslední horolezecký problém Vysokých Tater, západní stěnu Lomnického štítu středem, tzv. Hokejkou. Západní stěna Lomnického štítu spadá příkře do Terryho kuloáru, do hloubky asi 350 m. Je místy převislá a právě tyto převisy byly největší překážkou, která odolávala jejímu zlezení v kolmém směru, středem stěny. O tuto přímou cestu středem pokoušeli se horolezci několika národů Poláci, Čechoslováci, Maďaři, Němci, avšak bezúspěšně. Pokus Poláků skončil zřícením dvou lezců. Hokejka odolávala všemu úsilí. Převis sám je obrovskou trhlinou uprostřed stěny a stín této trhliny má tvar hokejové hole, odtud jeho název. V posledních měsících před srpnem roku padesát soustředil se na Hokejku nápor nejlepších čs. horolezců. Slovenský horolezec S. C1igašík již roku 1938 pronikl až pod hlavní převis, nakonec však se musel vzdát a slaňováním sestoupil. Další výpravy se nedostaly ani tak vysoko. Teprve zmíněného dne byla Hokejka překonána, právě Plškem a Zachovalem. Oba horolezci, plně obeznámeni s obtížemi stěny a všestranně na ně připraveni, odcházeli ve 2,45 hod. ráno Terryho kuloárem k nástupu, kde v 6,45 hodin vstoupili do vlastní stěny. Dvanáct hodin zdolávali jednotlivé převisy, hladké plotny, na nichž nebylo možno zatlouci skobu, převislé spáry a vlastní, mohutný převis Hokejky, až konečně v 18 hodin večer překonali poslední obtíže této těžké, avšak lezecky velkolepé stěny, a o něco později stanuli na vrcholu. Plšek a Zachoval nespokojili se však tímto vynikajícím úspěchem. Využili vhodného počasí a ještě v témže týdnu vykonali dva další tatranské prvovýstupy: 25. srpna zdolali Vysokou východní stěnu (výstup 584 C, obtížnost III-IV) a pár dní na to prostoupili nejvyšší stěnu Tater, Severní stěnu Malého Kežmarského štítu novou cestou (1288 A) šestého stupně obtížnosti. Tato cesta byla zdolána společně s Puškášem a jeho druhem. Standa přinesl další náruč polínek a oživil zkomírající oheň v krbu. Kdosi navrhl, že by se mohla uvařit káva a setkal se s obecným souhlasem. Zatím co se připravovaly šálky, ozval se Jarda: Bylo vhodné a odpovídalo skutečnosti, jestliže tato doba byla líčena především ve znamení výkonů Vaška Zachovala. Tehdy, před šestnácti až čtrnácti lety, byly jeho prvovýstupy každý sám o sobě horolezeckou události a mnohé z nich i v opakování zůstávají stále prvotřídními výkony. I v této době však oddíl, kde Vašek horolezecky vyrostl a v němž se zúčastňoval výchovné i organizační práce, pokračoval jako celek v rušné sportovní činnosti. Ve výchovné a výcvikové práci byla to především horolezecká škola na cvičných skalách, pořádaná na jaře 1950. Pod vedením skupiny instruktorů prošlo ji třicet absolventů, mužů i žen, a i když ne všichni, jak to při výběrové povaze horolezectví je samozřejmé, tedy ti nejosvědčenější zůstali už oddílu věrni. Hodnotné byly také tři letní zájezdy do Tater, kde oddílová družstva vykonala desítky průstupů stěnami a přelezení hřebenů, z nichž některé byly lezecky značně obtížné.

Týden ve sněhu zimních Roháčů
Další, jedenapadesátý rok byl důležitý jednak tím, že horolezecké ústředí jmenovalo čtyři členy oddílu cvičiteli tatranského horolezectví, a to Dobrovolného, Šrámka, Topolánka a Zachovala, a jednak organizaci a úspěšným absolvováním první zimní horolezecké školy v Roháčích. Většina z nás, kteří tu sedíme, v Roháčích tehdy byla, takže můžeme společně zhodnotit, čeho užitečného pro příští dobu jsme kursem dosáhli. Řekl bych, ozval se na toto téma první Mirek, že roháčský kurs byl zvláštní v tom smyslu, že až do té doby uspořádané zimní horolezecké kursy byly pro svoji organizační náročnost podniky horolezeckého ústředí, nebo nejméně podniky krajské. Kurs v Roháčích byl první, na který si troufl oddíl. To by byla jeho charakteristika. A jeho účel? Vytvořit pro vybranou skupinu všestranně připravených účastníků podmínky pro trvalý pobyt v zimní vysokohorské přírodě, pro normální život ve sněhu a v mrazu včetně nepohody, protože takový pobyt beze škod na zdraví i na výkonech stal se pro horolezce samozřejmý, jakmile horolezectví rozšířilo svoji působnost nejen na nejlepší měsíce léta, nýbrž právě též na dobu plné zimy. Dnes horolezectví bez zimních výstupů bylo by neúplné a mohu říci, také už nemyslitelné. Před patnácti lety to však byla u nás až na první čestné výjimky jen touha, ale také už vůle, aby se touha stala skutkem. Tak, myslím, je třeba rozumět našemu tehdejšímu týdennímu táboru uprostřed Roháčů. Předcházela mu, pravda, již v lednu a v únoru šestitýdenní teoretická část -poznamenal Franta, -která v jedenácti přednáškových večerech seznamovala účastníky s horolezeckou zimní výstrojí a výzbrojí, se způsoby zimního táboření, s technikou zimního lezení, s nebezpečími zimních hor, přednáška zdravotníka, kurs orientace ve velehorách a v neposlední míře také přednáška doc. Vojty o výživě a zvláštní kurs vaření v zimním táboře. A ovšem, získaná teorie byla ihned doplňována praktickou přípravou na deseti zájezdech ve cvičných skalách a na Javorníkách, cvičením se zimní výzbrojí na zledovatělé či zasněžené skále, lezení v rukavicích, stavění stanu na sněhu, budování sněhových záhrabů a spaní v nich. Lyžování v hlubokém sněhu, v navázání na lanech, cvičení v konstrukci záchranných prostředků atd., takže když výprava 16. března odjížděla do Roháčů, tvořilo ji sedmnáct účastníků, mezi nimi tři ženy, pečlivě vybraných lékařem a instruktorským sborem z přihlášených. Hlavní stanoviště kursu jsme zřídili v chatě Zverovce, kde po celou dobu trvání také sídlila skupina "Chata" -účastníci základního výcviku. Vlastní tábor o pěti obytných a jednom velkém Společném stanu byl vybudován ve Spálené dolině. Zde zůstala skupina "Tábor" - účastníci vyššího stupně výcviku, a zde se scházeli všichni, pokud se konal společný výcvik obou skupin. Během týdne absolvovali bohatý program horolezecký, lyžařský, bydlení a spaní ve stanech, v záhrabech, které se učili zřizovat ve sněhu, podnikali plánované túry a výstupy atd. Během trvání školy vyzkoušeli a také prakticky využívali několika novinek, do té doby v zimním velehorském táboření u nás nepraktikovaných. Tak třeba tábor ve Spálené dolině měl mimo obytné stany také velký stan pro devět osob, který se výborně osvědčil. Umožňoval společný pobyt táborové skupiny za špatného počasí, což právě v takových chvílích mělo psychologický význam pro družnou pohodu, dále poskytoval střechu společným zásobám a sloužil za kuchyň. Společné vaření a společná jídla byla totiž další novinkou, při jejímž praktikování vždy dva členové každý den starali se o přípravu jídel podle stanovených jídelních lístků, zatím co ostatní byli zbaveni nepříjemného kuchtění ve sněhu či v mrazu, každý na vlastní pěst. Konečně škola měla jako další, tehdy ještě nezvyklý přínos zimnímu táboření, vlastní radiotelegrafickou službu. Členy kursu byli dva osvědčení radisté, z nichž jeden měl svoji vysílačku ve štábu školy na Zverovce a druhý totéž vybavení ve vlastním táboře. Radisté zajišťovali nejen trvalý vzájemný styk mezi chatou a táborem, nýbrž denně také mezi Roháči a Gottwaldovem, při čemž radista v táboře vykonával také funkci meteorologa a zajišťoval pravidelné informace o počasí. Jestliže pro překážky počasí nemohl být dodržen celý plánovaný program, postaralo se právě velehorské počasí o program neplánovaný. Především, když mrazivá vichřice přepadla tábor, v noci strhla stany a vysoko zavála vchody do záhrabů, takže poskytla jednotlivcům příležitost k akcím za nejhorších podmínek a doktorovi i příležitost vyzkoušet jeho nový způsob v ošetřování omrzlin. Myslím, doktore a Mirku, že byste měli tu příhodu povědět, protože patří k dokreslení jak roháčského kursu, tak poměrů v zimních velehorách vůbec. No, rozhodně se o tom líp povídá, než se to tehdy snášelo -směje se Mirek Klíčník a vypráví: To jsme se jako součást výcvikového programu Vypravili s Topolánkem na dvoudenní túru, při níž jsme měli přejít zasněžený a zledovatělý hřeben Roháčů. Na cestu jsme se vydali, ačkoliv Vaškovi se to moc nezamlouvalo, protože počasí nebylo stálé. Té noci s vichřicí jsme spali ve stanu v Baníkovském sedle. No, byl to tam nahoře na hřebenu divoký tanec, co mám vyprávět. Nakonec vichr nám strhl stan a se stanem smetl i nás oba ze sedla dolů. Tehdy jsem poprvé rajtoval na lavince, ostatně to žádnému nedoporučuji. Osedlat takového prevíta nemůžete a cvičit se na lavině, to také nejde, protože při první příležitosti už bývá pozdě. Byli jsme zkrátka z hřebene dolů na to tata, šusem. K ránu, ale ještě za tmy jsme přišli do tábora a tam, když si nás prohlédli, tak prý honem, doktora. Jsou omrzlí! Jenže kdepak byl doktor! Spal sice někde blízko, dole pod sněhem, jenže nikdo nenašel ani stopu po záhrabu, ne tak vchod do něj, protože vichřice přes noc všechno zametla sněhem a všude navála závějí k nepoznání. Lékař si opravdu klidně spal a nevěděl nic ani o vichřici, ani o omrzlých - pokračuje ve vyprávění doktor. Jura nakonec přece jen vchod do záhrabu našel, odházel a probudil lékaře, jenže to už navazují na případ léčení omrzlin, jak jej měl na mysli Franta. Oddílový lékař na rozdíl od tehdy vžitých zásad, poctivě přepisovaných z jedné lékařské učebnice do druhé, razil v ošetřování omrzlin cestu způsobu, který zavrhuje tření sněhem. Ve zdravotnickém kurzu, který byl průpravou k zimnímu táboření v Roháčích, změnil dosavadní názory na první pomoc u omrzlin u všech členů oddílu, kteří se v kurzu také obeznámili se základy ošetření podle nové metody. Jenže v případě tuhle Mirka a Topolánka stalo se vinou toho zasypaného záhrabu, že jejich omrzliny, ostatně lehčího rázu, posloužily za neúmyslnou demonstraci vhodnosti obou způsobů. V táboře byla lékařova manželka, povoláním magistra, která nebyla přítomna teoretické průpravě a nebyla tudíž seznámena s novým způsobem první pomoci. Když nebylo možno najít pod sněhem doktora, zasáhla sama. Autoritou své osobnosti přesvědčila přítomné horolezce v táboře včetně vedoucího, že správnou metodou je třít postižená místa sněhem a hned se také dali do díla. Lékař přišel, když byla takto jednomu z postižených ošetřena jedna noha. Druhou nohu ošetřil již sám novým způsobem. Nu, a doba hojení obou nohou potom jasně prokázala, že nová metoda daleko předčí starou. Příhoda skončila dobře a vzpomíná se v oddíle s humorem jako doklad obtíží, s nimiž se často prosazují nové věci.

Léta 1952 -1956
Káva byla uvařena a zatím co pomalu mizela ze šálků, přesunul se hovor u krbu na další vývojovou etapu oddílu. Když uvažuji o třech, čtyřech letech, které následovaly do roku 1956 - přemítavě povídá Jarda -myslím, že by nebylo nutné označovat je jako údobí nějaké krize ve vývoji oddílu, ačkoliv, jak víme, právě takové označení pro ně nejednou mezi námi padlo. Spíš bych řekl stagnace -usoudil Jindra.
Což konec konců tak divné nebylo, protože ostře vzestupná linie prvních let musela se jednou zmírnit -dodal Jura. Až na to, že se zmírnila víc než bylo zdravé. Ano, v každé té poznámce je kousek pravdy, souhlasil Luboš, ale podívejme se blíž, jak se to jeví v odstupu. Poklesly tehdy špičkové výkony a ovšem prvovýstupy, protože poklesly i možnosti k nim. Snížil se také počet členstva - výstižněji by se dalo říct, že po unáhleném vzrůstu v letech čtyřicet osm a devět se členský kolektiv zmenšil samovolným vytříbením. Odpadli zejména takoví, kteří neměli dost kázně a vytrvalosti, jak pro tvrdý lezecký výcvik, tak ani dostatek vůle pro oddílovou práci výchovnou a organizační. Přesto v údobí let dvaapadesát až šestapadesát oddíl i za určitých překážek a rušivých vlivů pokračoval v normální činnosti spolkové i výchovné a výcvikové. Jezdili jsme pravidelně na cvičné skály a do Vysokých Tater v létě i v zimě, a to jak při běžných oddílových výpravách, tak při dalších horolezeckých kursech. Ať již mívaly hlavičku krajskou nebo oddílovou, vždycky hlavní zátěž jak v organizaci, tak v účasti spočívali na gottwaldovském oddíle, který byl středem i krajského horolezectví. Pravidelné bývaly týdenní besedy, pořádaly se ve svých termínech také sportovně propagační či společenské podniky. Rovněž naše účast na oslavách, zejména prvomájových, na brigádách, na různých podnicích jednoty, ať již tělovýchovně propagačních, obecně branných či pod. byla i v této době tak jako ostatně po celých dvacet let trvání nejen úměrná, nýbrž i příkladná, jak ji nejednou ocenil výbor mateřské jednoty. Skutečným přínosem oněch let byl však nástup a pevné zakotvení skupiny dalších členů, mladých mužů a žen, kteří vydatně posílili starou gardu jak sportovně, tak také v činovnické práci oddílu. Uvádět jména nese s sebou riziko, že někoho nezaslouženě opomenu, víme však, že po nadšených mladých z let čtyřicet sedm a osm - Kadlecovi, Kubíčkovi, Jurčovi, Klíčníkovi, Kohoutkovi, Trávníčkovi, Štěrbovi a dalších, ženách Maloňové, Lukášové-Kohoutkové, Martiškové-Klíčníkové, a Leskovjanové, přibyli další, Kučerová-Vostrčilová, Pančošková a další muži Pančoška, Blaščík, Mendřec, Krhút, Kovář a za nimi ještě jiní. Většina z nich se od té doby činně a nezřídka obětavě podílela a dosud podílí na práci v oddíle, a to i na té nedoceňované a málo příjemné. Co nejvíc napomáhalo pesimismu a co také tehdy znepokojovalo výbor jednoty, byl onen nevelký a při tom se vlastně nezvyšující počet členstva, protože noví, kteří přicházeli, zrovna tak stačili vyrovnávat počet druhých, kteří odcházeli. Mladí za vojenskou službou, jiní za existenci na jiných působištích, ženy za rodinným posláním apod. A přece, právě na konci tohoto údobí, kdy se již ozvaly hlasy, zda by nebylo výhodnější, aby se horolezci spojili s oddílem turistiky, znovu svým mimořádným výkonem upoutali pozornost širší sportovní veřejnosti. Horolezci Gottwaldovského kraje jako první Čechoslováci překonávají hřeben západních Tater v zimě Západní Tatry, to je onen krásný vysokohorský hřeben, dříve nazývaný Liptovskými holemi, který pokračuje od skupiny Vysokých Tater na západ, tvoříc tu hranici mezi Československem a Polskem až po Volovec, kde přechází v hlavní hřeben Roháčů a po dvaačtyřiceti kilometrech délky končí na jejich nejzápadnějším vrcholu, na Sivém Vrchu. Hřeben má celkem dvacet sedm vrcholů a šestnáct sedel. Jeho přechod i v létě je náročným výkonem vysokohorské turistiky, co však vyžaduje v zimě, o tom se mohli horolezci jen dohadovat. Teprve na konci dubna 1948 přešli hřeben jako rychlá, lehce vybavená dvojka polští horolezci Paszucha a Lapiňski, využívající mimořádně příznivých okolností sněhových i povětrnostních, a to jen z Kasprova vrchu, kam vyjeli lanovkou, na Salatín v Roháčích. A jak už je tento krásný kout horského světa zvyklý na opomíjení, protože v sousedství Tater zůstává v jejich stínu, přešla další léta, aniž si kdo uvědomil, že zimní přechod hřebene Západních Tater musí být náročným výkonem a že jej vlastně nikdo z československých horolezců dosud nepodnikl. Teprve na podzim 1955 stal se tento plán z podnětu Antka Veverky předmětem debat v krajské horolezecké sekci, kde bylo nakonec rozhodnuto uskutečnit jej kolektivně družstvem , složeným z vybraných horolezců gottwaldovského kraje. Vedení výpravy bylo svěřeno zkušenému Antkovi Veverkovi, který později o přechodu napsal několik článků. Ačkoliv, jak tu sedíme, jsme čtyři, kteří bychom o přechodu mohli vyprávět z osobních zážitků, není již mezi námi Antek. Bude proto na místě, jestliže z piety k němu necháme jej o tomto krásném podniku hovořit jeho vlastními slovy. S důkladnou tělesnou přípravou pro chystaný přechod - napsal Antek - začali jsme hned v lednu 1956. Už o sobotách jsme se scházeli na horských hřbetech Hostýnských hor a Javorníků, nocovali jsme ve sněhu pod stany, zkoušeli táborovou výstroj, probírali záležitosti společného stravování a podnikali dlouhé pochody po hřebenech s batohy až 28 kg těžkými. V únoru, uprostřed těchto příprav přišla zpráva, že na hřeben Západních Tater nastoupila početná výprava horolezců slovenských, českých a polských pod vedením mistra sportu Arna Puškáše, aby přešla hřeben od západu k východu. Nebudeme tedy první Čechoslováci-řekli jsme si - ale to nevadí, výkon zůstane výkonem a budeme aspoň moci těžit z jejich zkušeností. Když však už po dvou dnech pro mrazy a vichry ztroskotala Puškášova výprava ještě na Salatínu, soustředili jsme se k tím usilovnější přípravě, protože nyní bylo jasné: má-li se nám přechod podařit, bude vyžadovat od každého z nás plný výkon.

Konečně došlo na 25. březen 1956, kdy na nádraží v Liptovském Hrádku vystupuje dvanáct horolezců:
J. Dobrovolný, St. Kadlec, J. Krhút, dr. F. Maloň, J. Paulus, J. Rozkydálek a M. Trávníček z horolezeckého oddílu Gottwaldov, J. Goldefus, B. Souček, Vl. Vaculín a M. Životský ze Spartaku Vsetín a Ant. Veverka z Tatranu Bystřice p. Hostýnem.
Rozčarováním hned na počátku je pro nás zjištění -pokračuje Antek - že jen vsetínští kamarádi dovedli stlačit váhu batohů na plánovaných dvacet kilo. U ostatních se váha pohybuje kolem osmadvaceti, můj batoh devětadvacet a půl kilogramu. Jak se budeme s takovou vahou pohybovat na exponovaných skalních místech a na úzkých sněhových hřebenech? Většina členů jsou starší ročník -Vaculín, Dobrovolný, dr. Maloň a Souček překročili dávno čtyřicítku, já se čtyřicetiosmi lety jsem nejstarší. A tak již na samém začátku máme obavy, zda ta nadplánovaná váha nakonec všechno nezkazí. Zimní kolektivní přechod hřebene Vysokých Tater byl pravda těžší, avšak jak družstvo slovenských horolezců, tak čs. reprezentační družstvo, měla neocenitelnou výhodu v tom, že po hřebenu postupovala v obou případech jen malá skupina, zatím co ostatní jim vynášeli potřebnou táborovou výstroj na noc a jídlo z doliny do sedel, takže hřebenová skupina mohla postupovat daleko lehčeji, bez těžkého nákladu na zádech, který jsme si v našem případě museli nést sami. Do Pribyliny jsme jeli autobusem, odtud do Podbanského pěšky, jen našich 320 kg nákladu nám vezly saně. Ve dvanáct v poledne jsme nastoupili cestu Tichou dolinou k Laliovému sedlu. V těžkém sněhu se pod vahou batohů hluboko boříme a tak sedm z nás si připevňuje sněžnice vlastní výroby, které se osvědčují. Cesta Tichou dolinou za stálého sněžení je však únavná a nekonečná. Před setměním docházíme k dřevorubeckým srubům, k prvnímu plánovanému noclehu.
26. března vstáváme v 6 hodin a zatím co stále sněží, pokračujeme dále Tichou dolinou.. Někde v mlze nahoře nad námi je Laliové sedlo, rozdělující Vysoké Tatry od Západních, místo, kde nastupujeme k vlastnímu přechodu. Najdeme je? Víme, že jedno ze zmíněných družstev, která tu nastupovala v opačném směru k přechodu Vysokých Tater, sedlo za podobných okolnosti nenašlo. Po šesti hodinách těžkého výstupu ve 13,30 konečně narážíme v mlze na hraniční sloup. Jsme na hřebeni a když se za chvíli protrhla na okamžik mlžná opona, zjišťujeme radostně, že jsme se strefili přímo do Laliového sedla. Jsme na místě startu. Oč to měli lehčí Poláci, když si na samotný hřeben, ještě tamhle kus na západ, vyjeli z jejich strany lanovkou a k tomu za krásného počasí!
Za dobré nálady však se vydáváme po hřebeni i když je nepříjemný vítr. Beskyd, Kasprový vrch a zase dál, v oblacích sněhu, vířeného větrem. Před Goryčkovou Čubou zakládáme tábor I. ve výšce 1800 m. Večer se jasní a mrzne, když se po přestálé námaze ukládáme k prvnímu spánku na hřebeni.
27. března ráno je 11 stupňů pod nulou a vítr, takže jen pomalu likvidujeme tábor. V 8 hodin začínáme razit stopu nedotknutým sněhem. Na skalách Goryčkovy Čuby poprvé používáme lan, ocitáme se pak ve slunci a nasazujeme tmavé brýle. Ciemniak nás hodně zdržuje skalnatými úseky, ale po jejich překonání jsme odpoledne v Tomanovém sedle, kde rychle stavíme tábor II., abychom vysušili stany, mokré z předchozí noci. Spánek ruší až do rána prudký, nárazový vítr, který trhá stany. Mráz opět 11 stupňů.
28. března odcházíme již o půl sedmé, sníh skřípá pod železy. Smrčiny, Kamenistá s mohutnými převisy nad jejími severními srázy, pak odpočinek v Pyšném sedle. Odpolední slunce nemilosrdně pálí, v kotli pod Blyštěm je pekelná výheň, vlečeme se jako houf marodérů. Teprve v 15 hodin dosahujeme Blyště, od rána jsme zdolali jen pět vrcholů. Daleko, příliš daleko je ještě náš neviditelný cíl. Tábor III. zřizujeme v blízkosti Sivých věží. Ošetřujeme spálené obličeje, doktor rozdává acylpyrin.
29. března odchod o půl šesté ráno. Křišťálové vrcholy se už koupají ve slunci. Zdoláváme kolosy Klín, Končistou, Hrubý vrch, přecházíme Lopatu a už je tu Roháčský Volovec, z jehož vrcholu vlají sněhové prapory. Krystalky zmrzlého sněhu, zvířeného větrem, drásají naše sluncem spálené obličeje. Rychle sestupujeme do Jamnického sedla a odtud vzhůru, na Ostrý Roháč. Naše tempo se už zpomaluje, mrzneme v ostrém vichru, ale znovu zrychlujeme cestu do štrbiny pod Plačlivým, odkud traverzujeme do Žiarského sedla, kde je dost místa pro naše čtyři stany. Tady zřizujeme tábor IV.
30. března vstáváme už ve tři hodiny do měsíčního světla, jímž se třpytí svahy. Mráz štípe, ale vítr utichl. Hřeben z Plačlivého na Tri Kopy má několik lezecky zajímavých míst, která zdoláváme pomocí zábradlí z lan a už vystupujeme na hřeben Baníkova s nebezpečnými převisy. Ve 13,15 jsme na vrcholu ve výši 2178 m, s nádherným rozhledem. Do Baníkova sedla sestupujeme rozbředlým sněhem, odtud ještě na Pacholu a Spálenou, strmým a lezecky zajímavým skalnatým hřebenem Skriniarek, pod nimiž zřizujeme tábor V. Se soumrakem zesilující vítr zase už lomcuje stany, prachový sníh vniká do nich každou skulinou. Vaříme z posledních zásob.
31. března vstáváme ve čtyři hodiny a likvidujeme poslední tábor. Vycházíme časně a v půl osmé jsme na Salatíně. Před námi je poslední vrchol a cíl - Sivý vrch. Z radosti zamíříme k němu bočním hřebenem, zjišťujeme omyl a musíme se vracet na hlavní hřeben. A tady, pod vrcholem spatřujeme první lidi na celé túře. Setkáváme se. Tři bratislavští horolezci začínají tutéž velkou cestu v opačném směru.
Tolik Antek. Ti slovenští horolezci, kteří právě vyšli k novému pokusu o překonání hřebene západních Tater, popisují setkání pod vrcholem Sivého takto:
Schádzali sme sedlo Pálenica, keď Juro zrazu zbadal kohosi před nami. Pozrieme lepší. Horolezci!
Horám zdar! Skadial?
Z Laliového sedla, mládenci, a vy kam?
Bolo po prvenstve. Naši gottwaldovski a vsetínski priatelia nás predstihli. Končia hrebenovku západných Tatier . Na ich strhaných, opálenych a unavenych tvárách vidiet, v zime nie je hračka. Gratulujeme im!
No a vítězové? Na Sivém vrchu, pár metrů pod vrcholem, jedenáct horolezců ustupuje ze stopy, aby utvořili špalír nejstaršímu z nich a vůdci výpravy Antkovi, který první dochází na vrchol. Stisky rukou, kamarádské objetí a dokumentární snímek jsou tečkou za šesti krásnými dny společného boje strádání, ale i jasu a horolezeckého štěstí.

Život oddílu mimo skály
Jindra, doktor, Jura a Standa toulali se ještě chvíli v myšlenkách osobními zážitky v oněch šesti dnech tam nahoře, na hřebenu Západních Tater, byl to však právě doktor, který vrátil zájem přítomných k současnosti. Měli bychom uvažovat, poznamenal, zda z toho, co jsme tady dosud vyprávěli, může si nezúčastněný čtenář těchto poznámek utvořit postačující názor a obraz o životě našeho oddílu. Osobně se domnívám že zatím nikoliv. Pochopitelně jsme se v oddílu soustřeďovali především za účelem organizovaného horolezectví. Skály, Tatry, to je naše prostředí jak pro vlastní horolezecký sport, tak pro estetickou potřebu přírody, vysokohorské především, která opravdové horolezectví provází, ba přímo podněcuje. Oddíl však od svých samotných počátků vytvářel a nakonec si vytvořil osvědčené příležitosti pro pravidelný, úzký styk členského kolektivu a navíc několik podniků význačnější povahy, ať již sportovních, sportovně propagačních nebo společenských, které se dodnes staly tradicí, jakou bychom přáli leckterým jiným i větším oddílům. Ty všechny účinně napomáhají soudružnosti členstva mezi sebou, doplňují a obohacují život oddílu. O těch bychom si tu měli něco říct. To myslíš, doktore, především naše týdenní besedy - poznamenal Jarda, Ano, sahají až do samých začátků oddílu a jejich sled nebyl v podstatě porušen za celých dvacet let. Vznikly ze společné snahy prvních gottwaldovských horolezců, kteří se vesměs dobře znali, byli kamarády a chtěli se spolu scházet i v týdnu. Brzy tyto oddílové besedy dostaly svoji obsahovou náplň. Bylo zapotřebí dohodnout se na plánu pro příští neděli, protože cvičné skály byly pravidelným programem každého týdne, bylo třeba zhodnotit neděli minulou, seznamovat se s organizačními záležitostmi, pohovořit si o horolezeckých zajímavostech domácích i světových. Zanedlouho byly besedy doplňovány přednáškami, v nichž ostatně pokračujeme dodnes. Přednáší se o horolezeckých odborných námětech, orientaci, výstroji, novinkách výzbroje, o lezecké technice, a nebezpečí hor, přednáší zdravotník, cvičitelé a instruktoři. Přednášejí také horolezci z oddílu i pozvaní o svých zkušenostech a zážitcích z cizích velehor, z Alp, z Kavkazu, Ťan-Šanu, prohlížejí se fotografie, promítají diapozitivy, běžně se promítají filmy s horolezeckými náměty. Dodnes vzpomínáme také na pěkné kulturní večery při těchto besedách, kdy například Milan Mendřec se svými partnery organizoval recitace básní autorů inspirovaných horskou přírodou, zatím co po způsobu polyekranu promítali velehorské snímky na třech plátnech současně a všechno to doplňovali vhodnou hudbou. Ano, naše úterní besedy jsou hodnotné, trvale si podržují zájem a nelze si už bez nich život oddílu představit. Vlastně se scházíme dnes třikrát v týdnu - doplnil Standa. V neděli, v pondělí večer při kondičním cvičení v tělocvičně, v lázních nebo na hřišti a v úterý na členské besedě. Souhlasí. A z těch význačnějších podniků, o nichž tu byla zmínka, je nejstarší, protože má stejně dvacetiletou tradici jako oddíl naše bramborová. Ostatně, Luboši a Jindro, vy povídejte, jak to s bramborovou začalo, protože jste byli už při té první.

Bramborová
Luboš: Kdy a jak vznikla bramborová? To v samotných začátcích oddílu na sklonku války, mám-li být přesný, tedy 3. září 1944, sešli jsme se na Rusavě, tady Jindra Dobrovolný, Josef Charvát a já ze Zlína, Záboj, Chamrad, Šebík a Olda ze Vsetína a Dluhonic a Antek Veverka. Spali jsme v chatě proti Cecheru a protože o jídlo byla nouze, měli jsme ke společné večeři vařené brambory, jen mizivě omaštěné, zato důkladně posolené a pili jsme k nim meltu. Vzpomínáme si s Jindrou, jak tehdy Záboj se Šebíkem závodili, kdo vypije ten prevít hustší. Tvrdili, že v usazenině je síla, kterou jsme potřebovali ve skalách. K podobným setkáním docházelo na Rusavě i v příštích letech, nu a v sedmačtyřicátém někdo přišel s návrhem, aby se tato již vžívající setkání stala pravidelnými a byla na paměť prvního spojena s vařením brambor. Tak se bramborová konala každoročně a letos jí bude také už dvacet let. K večeři jsou vždycky brambory, dnes ovšem zpestřené masem, kompoty a okurkami. Podávají se ve společné nádobě. Je-li v naší bramborové možná trochu sentimentality, tedy jen na chvilku a jen ve vzpomínkách nás, starších, na kamarády, kteří už nejsou. Jinak večer patří především mladším a mladým v oddíle, kteří u společné mísy dovedou se vždycky postarat, aby bylo pořádně veselo.

Horolezecký Silvestr
Jiným podnikem, který má už pevnou tradici - pokračoval zase Jarda - je horolezecký Silvestr. V letech, kdy většina členů byla svobodná nebo aspoň bezdětná, jezdívali jsme na konci roku lyžovat na Javorníky, na Podťaté nebo na Léskové a tam jsme slavili i Silvestra. Ti z nás, kteří si udržovali formu i v zimní sezóně, podnikali v povánočním týdnu přechod Vsackých Beskyd a Javorníků. Vycházeli ze Vsetína přes Cáb, Soláň a Třeštík na Bumbálku, odtud přecházeli na Javorníky a po jejich hřebenu na Portáš, kde túra končívala silvestrovským večerem. Přechod trval obvykle tři dny, spalo se ve sněhu ve stanech a všechny potřeby se vláčely na zádech, takže to byly docela slušné sportovní výkony. Od roku 1959 převažuje už Silvestr společenský, ve večerním oblečení, u že patří horolezcům, pozná se už jen z výzdoby místností. Pořádáme jej v klubovně bývalé sokolovny. Má zase tu výhodu, že se jej mohou zúčastnit rodičové, kteří mají děti, aby strávili pár hodin v družné zábavě mezi starými horolezeckými přáteli.

Dny propagace horolezectví
V letech 1950-51, kdy byly poprvé organizovány rozsáhlé celostátní propagační akce pro masovost ve sportu, působil takový úkol jisté rozpaky nejen našemu, nýbrž i jiným horolezeckým oddílům v republice. Problémem nebyla otázka, zda horolezectví propagovat, nýbrž způsob, jak je propagovat. Snaha po masovosti v atletice, v základní tělovýchově, v plavání apod. byla a zůstává plně na místě. Tu všude stačí mladému člověku říci: pojď mezi nás, cvič, běhej, plavej, skákej - tady máš cvičitele, hřiště, bazény, tělocvičny. Jenže podnikat hromadný nábor mladých a vybízet je: pojď, tady máš skály, lez! -to již tak lehce horolezci přes rty nepřejde, tomu brání smysl pro odpovědnost. Proč tomu tak je, vysvětlí spíše než výčet důvodů pro nutnou opatrnost a bezpečnost ta skutečnost, že ačkoliv horolezectví láká mladé lidi často povrchní touhou po dobrodružství, jak ji čerpá z módních horolezeckých filmů, z horolezecké literatury či z časopiseckých reportáží o velkých výkonech světového horolezectví - přece jen nakonec vzrůstá počet horolezeckých oddílů a horolezců v nich pozvolně, bez náhlých skoků, jak je to nakonec správné. Je tomu tak proto, že koneckonců horolezectví si vybírá a vytřiďuje své vyznavače, a to nejen poměrně vysokými nároky, jaké klade na jejich tělesnou vyspělost a odolnost, na jejich vůli, vytrvalost a kázeň, nýbrž i na osobní skromnost, protože horolezecké výkony se nepodnikají před naplněnými stadióny, nýbrž o samotě, v odloučenosti hor. Jestliže by se tedy snaha po povrchní masovosti nutně minula cílem a způsobila daleko více škody než užitku, museli jsme v oddíle volit takový způsob propagace, který by za prvé: v ukázkách obeznamoval neinformovanou veřejnost s metodami a technikou zlézáni skal, s praktickým používáním horolezecké výzbroje a se způsoby, jakými si horolezec zajišťuje bezpečnost ve skále, a který by za druhé: připoutával mládí hlubším smyslem horolezectví, v němž se vlastní sport bezvýhradně spojuje s kladnými vlastnostmi charakteru a s láskou k horské přírodě. Proto jsme od roku 1951 pořádali každoročně nejprve na Skalném a později na Lukově dny propagace horolezectví. Konaly se vždy v prvních jarních týdnech, jejich program postupně nabýval na pcstrosti a zajímavosti, byl obohacován výstavkami horolezeckých pomůcek a horolezeckých fotografií. Zájem o tyto podniky vzrůstal, takže v posledních letech se zúčastňovalo Dnů horolezectví pět set až šest set návštěvníků. V roce 1964 poprvé porušujeme sled těchto propagačních dnů či dnů otevírání skal, jak jsme je také nazývali, a pokoušíme se místo nich pořádat seminář pro vedoucí podnikových zájezdů do velehor, v nichž bychom je zásobovali potřebnými informacemi pro takový úkol. První náš pokus zatím neuspěl, příště snad budeme úspěšnější.

Horolezecká liška.
No, a co horolezecká liška? Ta také patří do seznamu, když už vypočítáváme tyhle podniky mimo skály - upozorňuje Franta. Ovšem, a zdaleka ne na poslední místo. Vznikla před čtrnácti lety, kdy se mezi horolezci vedly nekonečné debaty o tom, že by i horolezectví mělo mít nějaké soutěže, jenže nikdo nemohl poradit jaké. Závodit v lezeni? To se málokdo odvažoval navrhnout. Závodit ve skalách je na samotných hranicích odpovědnosti, ostatně všechny podobné pokusy, pokud k nim došlo, nebyly již příště opakovány. Když jsme se však v jedena padesátém roce vraceli z prvního Dne otevřených skal, popisoval nám doktor, jak jezdíval v Brně motocyklovou lišku. Co kdybychom zkusili lišku horolezeckou? Bylo potom ještě hodně debat, ale i nápadů a konečně hotový plán na sportovní soutěž, v niž by bylo možno srovnávat všestrannou horolezeckou zdatnost jednotlivých dvojic. V horolezecké lišce měly se překonávat terénní překážky, prokazovat znalosti horolezecké teorie a tatranského místopisu, měl se uplatnit vtip a postřeh. Pro tehdejší horolezeckou mentalitu byl to přijatelný závod. Obecně se považoval za legraci, což ovšem nepřekáželo že se v něm, i když jakoby mimochodem, urputně bojovalo. První horolezecké lišky 18. září 1951 zúčastnilo se čtrnáct dvojic z horolezeckého i jiných oddílů jednoty, mezi nimi i tři ženská družstva. Prvními vítězi byla dvojice Kohoutek-Kadlečík, dvojice žen Mizerová-Kučerová obsadila cenné třetí místo. Úspěch byl obecný, liška se ujala a od té doby se na podzim pořádá každoročně. Vítěze dalších ročníků bychom dnes už sotva mohli vyjmenovat, zato však zůstává v paměti podnět doktora, který nejen přišel s myšlenkou na lišku, nýbrž také vyhledával tratě, vymýšlel úkoly a překážky, radil, cuchal nervy, sám se přitom výborně bavil a nakonec oddíl liškou proslavil.

Gottwaldovský přínos horolezecké výstroji a výzbroji.
Co soudíte, ozval se po chvíli Mirek - snad to nebude vypadat jako nemístná sebechvála, zmíníme-li se také o přínosu našeho oddílu horolezecké výstroji a výzbroji. Stačí přece vzpomenout československé vibramy. To není sebechvála, to je fakt, že vibramy v Československu začaly se vyrábět v gottwaldovském Svitu, a to z podnětu gottwaldovských horolezců. Ovšem, nebyli jsme to my, kteří je vynalezli - to prvenství je starší a patří italské horolezecké dvojici Vitale Brananimu a dr. Ettovi Castiglionimu, kteří původní profil podešví navrhli a s úspěchem vyzkoušeli na velmi těžkých alpských výstupech. Když však Zdeněk Záboj dovezl brzy po válce vibramy z Alp, z horolezecké školy v Chamonix, dali se spolu s Lubošem Šrámkem do práce a brzy navrhli vlastní prolil vibramů, ten, který v podstatě nosíme dodnes. Nevypadalo to na začátku, že na vibramy u nás zrovna čekali. Bylo naopak dost nesnází. Dokonce horolezecké ústředí nám nedalo potřebné dobrozdání, pomohl nám však, ochotně prof. dr. Novák, který potřebné dobrozdání poslal za Karlovu universitu a tak s pomocí J. Charváta vibramy byly dány do zkušebního provozu n. p. Svit. Avšak přešlo jen pár let a tyto skvělé boty, známé už jako pohorky, pionýrky, traktoráky apod. staly se nejběžnější obuví sportovní i pracovní.
Franta: vzpomínám si také na jiné, drobnější zlepšováky, třeba na Rostkův dvouhlavý hořák pro jednolitrový primus, který znatelně zvýšil výkon vařiče a zhospodárnil jeho provoz při společném vaření v táborech. Ušetřil nejen čas pro vařeni, ale i palivo, a to ocení každý, kdo ví, co je úspora třeba jediného kilogramu v horolezeckém nákladu.
Standa: A Maloňova sušárna? Byl to přece vtipný nápad, když doktor přišel s lehoučkou, plátěnou sušárnou, která se zavěsila nad vařič a usměrňovala proud teplého vzduchu, v němž se účinně suší drobné součásti oděvu a třeba i boty. Jako osvědčená přešla i do odborných horolezeckých publikací.
Mirek: Vyráběli jsme si také spací pytle vlastních návrhů, stany s dvojitou stěnou, hliníkové ohrádky pro vařiče, zkoušeli jsme výrobu matraček z pogumovaného textilu ...
Jarda: A měli jsme již v letech 1950-51 vlastní lana z gottwaldovského silonu, která měla dobré vlastnosti, a dále naše lehoučké žďárské pytle z pogumovaného perlonu a později ze silonových fólii, které nám kamarádi z jiných oddílů dlouho záviděli, takže si s uspokojením můžeme říci, že jsme ve vývoji horolezecké výzbroje a výstroje také dávali, nejen přijímali.

Pohotovostní balíčky první pomoci.
Ještě na jednu věc v tomhle výčtu bychom neměli zapomenout - upozorňuje Jura - na tvoje pohotovostní balíčky, doktore. Pohotovostní balíčky pro první pomoc - vysvětluje doktor - zavedli z jsme v oddíle již před lety. Každý balíček obsahuje dva hotové obvazy v různé šíře, obálku spofaplastu a kožený prst. Materiál je za vařen v silonovém nebo podobném obalu a uzpůsoben tak, aby nezavazel při pohybech v levé kapse kalhot, kde je jeho povinné uložení. Výhoda tohoto zařízeni se nám ukázala již na cvičných skalách, kde jeden z nováčků si zranil při pádu koleno. Když k němu přispěchali členové skupiny místního ČSČK, kteří pod skalami náhodou konali cvičení, byli překvapeni, když už zraněný měl již předpisově ránu ošetřenu. Při zájezdu do Tater téhož roku byli členové oddílu požádáni o pomoc při záchrance. Když dostihli místo, kde na ně čekala skupinka "horolezců" s postiženým, zjistili, že byli předstiženi jinými, kteří sice přišli na místo o deset minut dříve, ale bez jakýchkoliv pomůcek. Pro naši skupinu stačil povel "sáhněte do levé kapsy" a v okamžiku bylo k dispozici dostatečné množství sterilních obvazů k ošetření postiženého. Horolezci, kteří naši skupinu předešli, kvitovali s uznáním výhody tohoto opatření a když jsme se s nimi za dva roky znovu setkali v Tatrách, už zdaleka nám s veselým pokřikováním ukazovali balíček, který vytáhli z levé kapsy u kalhot.

Znovu hlavním hřebenem Tater
Večer již hodně pokročil a být to za normálních okolnosti, již dávno by všichni v chatě horolezců spali, aby byli svěží na zítřejší neděli ve skalách. Dnes na spánek nikdo nepomýšlel. Bylo třeba projít v záznamech ještě poslední léta oddílu, především významnější události v nich, a zrovna byl na řadě Jura, aby hovořil o dalším přechodu hřebene Tater. Do léta 1957 - vypráví Jura - byla hřebenovka Vysokých Tater zdolána již několikrát v létě i v zimě, a jestliže se k tomuto podniku připravoval a další gottwaldovská dvojice, mělo to svůj důvod. V létě 1957 bylo páté výročí smrti Vaška Zachovala a krajská sekce rozhodla, že nejvhodnějším uctěním jeho památky bude pokus o přechod hlavního tatranského hřebene, který Vašek se Zábojem zdolali první. Přechod měla podniknout jedna dvojice z Gottwaldova a jedna ze Vsetína. Vsetínští museli nakonec od záměru ustoupit a tak k pokusu nastoupila gottwaldovská dvojice Josef Krhút a já. Jestliže se o přechodu zmiňuji podrobněji, tedy proto, že Vašek, věren své povaze, žádnou zevrubnější zprávu o prvním přechodu nezanechal a že tedy následujíce v jeho a Zábojových stopách popisuji zároveň jejich výkon. Když 28. července večer rozprostírali jsme s Jokynem spací pytle na Kopském sedle, měli jsme za sebou téměř tři čtvrti roku příprav: tvrdého tréninku, plánování výzbroje a stravy až po všechnu teorii včetně taktického plánu. Usínám s myšlenkou na počasí, zda nám nakonec všechno nezkazí a za zvuků melodií foukací harmoniky, které se ozývají z Jokynova pytle. Mám dobrého kamaráda v tom chlapíkovi vedle a bude-li on totéž moci říci o mně, můžem s důvěrou hledět na příští dny. V pondělí 29. července ozývá se první Jokynův budíček v půl třetí. Střepáváme led ze spacích pytlů, vaříme snídani, balíme a nastupujeme k první etapě. V půl šesté jsme na vrcholu prvního štítu, na Jahňačím. Pokračujeme ještě v lehkém terénu, teprve pod Kolovým štítem se navazujeme na lano a vystupujeme k vrcholu. Následuje Černé sedlo a opět vzhůru, na Černý štít. Sedmnáctikilové batohy, v nichž neseme všechno na celý přechod, ztěžují výstupy. Pod vrcholem Černého máme polední přestávku. Po jídle postupujeme dále, pod hřeben Černých věží a zakrátko dosahujeme Baraní strážnice. Další postup je ostřejší, s několika těžšími místy. Přes některá slaňujeme, jiná překonáváme za pečlivého jištěni. Pohledy do hloubek po obou stranách varují, že nesmíme učinit jediný unáhlený krok. V odpoledních hodinách se přibližujeme Sněhovému štítu, tam víme o místě, kde prýští voda. Je jí tak málo, že bez igelitové tubičky - bužírky - bychom se nenapili. S plnými lahvemi a osvěženi dostupujeme v sedmnáct hodin Sněhového štítu. Sestup z něho je sice krátký, ale třetího stupně, takže je s těžkými batohy dost obtížný. Následuje lehčí hřeben a konečně poslední výstup na Ladový štít, kde pro dnešek končíme. Pytle rozprostíráme přímo na vrcholu ve výšce 2630 m a usínáme, když předtím Jokyn zahraje na dobrou noc pár písniček. V úterý budí Jokyn v pět hodin. Odcházíme bez snídaně, protože nemáme vodu. Těžce se po včerejšku rozkýváváme, ale brzy se blížíme k Ladové kopě a přes ni scházíme k Sedielku. Tam je pramen, tam vaříme snídani. A pokračujeme. Vylézáme na Širokú vežu, z ní scházíme do Zbojnického sedla a přes hřeben Zbojnických věží pod Ostrý štít, k nejtěžšímu úseku dnešní etapy. Tady odkládáme batohy. Ostrý se rýsuje jako štíhlá pyramida, ježící se zubatými hřebeny. Hřeben tvoří několik výšvihu a skalních ořů. Překonáváme je rozkročmo, v sedě, při čemž se posouváme rukama píď po pídi dopředu. Když se dostáváme k těžkým místům, je prvolezcem Jokyn. Tady přišly ke cti skoby, karabiny, smyčky a ovšem lana, než jsme dosáhli vrcholu štítu. V půl čtvrté odpoledne máme za sebou celou hřebenovku Ostrého. Byla krásná a souhlasíme s průvodcem, že také exponovaná, protože jsme viděli před sebou jen ten úzký, ostrý hřeben a pod nim po obou stranách prázdno až na suťoviska a morény v propastích dolin. Vracíme se k batohům, povečeříme, zásobujeme se vodou a ještě vzhůru na Javorový štít, kterého dosahujeme po dvacáté hodině večer. Spací pytle rozkládáme mezi dva skalní bloky a ihned do nich vlézáme, Jokyn ještě přehrává své ukolébavky. O půlnoci nás probudil déšť, museli jsme rychle do žďárského pytle, ale naštěstí brzy přestal. Ve středu vstáváme v pět hodin do husté mlhy. Je vidět sotva na patnáct metrů. Za špatné viditelnosti vycházíme po lámavé a ke všemu ještě mokré skále; takže postupujeme nanejvýš opatrně. Přechod z Javorového na Malý Javorový je orientačně nesnadný, musíme si stále vypomáhat průvodcem, abychom nezalezli do nebezpečných srázu. Dostihujeme však vrcholu Malého Javorového v pořádku a pak to jde již snadněji až do sedla Malý Závrat. První sněhové místo je až v sedle. Naplňujeme láhve sněhem. Zatím jsme zvlášť žízní netrpěli, dále však to bude s vodou choulostivé. Na dalším postupu po hřebenu přes tři menší věže dosahujeme v poledne vrcholu Svišťového štítu, kde se naobědváme a pokoušíme sušit na slunci z noci ještě mokré pytle. Na další cestě míříme k Divé veži, jejíž severní hřeben vyhlíží opravdu divoce. Ale překonáváme ji a sestupujeme do Prielomu. Slézáme k Zamrzlému plesu, naplňujeme láhve a šálky vodou a vycházíme na Polský hřeben, kde se ukládáme ke spaní přímo na turistické stezce. I Ve čtvrtek vyskakujeme z pytlů již o půl čtvrté ráno a po uložení batohů vracíme se na Prielom. Navazujeme se a začínáme vystupovat po severním hřebenu na Východní Vysokou. Lezení v terénu druhého a třetího stupně nám jde rychle, před půl sedmou jsme na vrcholu. Jen chvili nádherné vyhlídky a bezodkladně sestup znovu na Polský hřeben, k batohům. Vaříme snídani a pak vytrvale vzhůru po hřebenu. Na jednom velkém skalním bloku jsme objevili v mělké prohlubni vodu po nočním dešti. Pijeme vydatně. To jsme ještě nevěděli, že to byla poslední voda, s kterou jsme se potkali na hřebenu. Osvěženi postupujeme a každou délkou lana se přibližujeme vrcholu Zadného Gerlachu, kde jsme nakonec stanuli ve 13,30 hodin. Po chvilce oddechu postupujeme ne sice těžkým, ale zato rozlámaným hřebenem do Batizovského sedla. Tady je skála konečně pevnější, před námi se tyči i plotnami opancéřovaný vrchol Batizovského štítu. Za hodinu jsme nahoře. Sestup s naším nákladem je obtížný a také se začíná projevovat námaha minulých dní. Před devatenáctou hodinou objevujeme ve srázu nad Kačí dolinou asi dvacet m pod hřebenem úzké travnaté lávky. Tady přenocujeme. Jokyn zaráží hned do příhodné skály skoby, zavěšujeme lano, k němuž se každý svým koncem připínáme. Opatrně se na uzoučké plošince chystáme ke spaní, nic nám nesmí vyklouznout z rukou, protože by to letělo rovnou tři sta metrů dolů. Nevaříme, protože nemáme vodu, jíme jen pár soust slaniny s chlebem a sušenky. Když Jokyn ještě jednou přezkoušel skoby, zalézáme do pytlů. Ani v téhle spací pozici si Jokyn nepromijí večerní produkci na foukací harmoniku. Je to ostatně známka, že naše nálada zůstává na výši. V pátek budíček zase o půl čtvrté. Ze zbytku schraňované vody máme každý půl šálku kakaa a potom znovu batohy na záda a pokračujeme v obtížném sestupu. Nohy se těžko rozhýbávají, konečky prstů na rukou bolí, přestože lezeme v rukavicích, které sundáváme jen na těžkých místech. Náladu nám pozvedá modrá obloha a slunko, jenže když absolvujeme poslední dva vrcholy Batizovského hřebene a cestu únavným suťovým žlebem ze Zlomiské štrbiny k sněžišti pod Východnou Železnou branou, hřeje až moc. Roztápíme sníh na vařiči, ale voda je tak špinavá, že se ji neodvažujeme pít. Jokyn z ní proto vaří polévku a kaši z vloček, já slézám k Ladovému plesu. Když se za necelou hodinu vracím s čistou vodou, má již Jokyn uvařeno. Nasyceni a napiti znovu vystupujeme na hřeben a po poledni jsme na Východní Železné bráně. Ze tří vrcholů Sněžné kopy nám bere nejvíce sil nejnižší, třetí, ale pak se již blížíme k Zlobivé. Až pod její vrchol to jde poměrně dobře, avšak na samotný vrcholek nutno úzkým, ke všemu převislým komínem. Po několika pokusech zjišťujeme že s batohy to nepůjde. Jokyn proto zdolává komín bez batohu, který s mým vytahujeme po laně. Stálo nás to hodně času, takže nahoře, ve výši 2433 m stojíme již v podvečeru. Pod vrcholem nalézáme uzoučké plošinky chráněné před větrem a tady přenocujeme. Nikde však nemůžeme zatlouci skoby na připoutání, pokoušíme se tedy ohradit plošinku ze strany srázu velkými kameny, abychom nespadli z pětisetmetrového srázu do Kačí doliny. V sobotu ráno vstáváme časně, s pevným úmyslem překonat co největší úsek hřebene, protože máme zpoždění a chceme využít počasí. Postupujeme nejprve po úzkém hřebenu na srázy Kačí doliny, odtud na Rumanův štít a jeho západním hřebenem na Ganek, kde nám mlha brání v rozhledu. Z Ganku obtížné úseky sestupu slaňujeme a pokračujeme po úzkém hřebínku, kde pojednou v mlze před sebou spatřujeme každý temnou postavu, lemovanou duhovou svatozáří. Je to vidmo, dnes již známý přírodní úkaz, který kdysi horolezce děsil. Následující dvě těžké délky lana a jsme na vrcholu Velké Vysoké, nejmarkantnějšího štítu Vysokých Tater, ve výši 2565 m. Máme žízeň, že nemůžeme polykat. Pokračujeme přes Český štít a do sedla Váhy, kde konečně máme vodu a můžeme uvařit i oběd. Odpočati pokračujeme pohodlnou cestou na Rysy, kde se turisté diví našemu trhanskému vzhledu a těžkým batohům. Z Rysů sestupujeme do Žabího sedla a jsme pod Žabím koněm, před jedním z nejobtížnějších vrcholů naší túry. Za normálních okolností to není problém, ale my jsme již utaháni minulými sedmi dny a navíc máme těžké batohy. Ke všemu mlha zakrývá štít. Jistím nejprve Jokyna, který postupuje jako první, pak Jokyn jistí mne. Usedáme rozkročmo na hřebeni. Mlha je tak hustá, že budí dojem soumraku. Dáváme se do práce. A pak už v mlžném tichu zní jen naše horolezecké povely, cinkají Jokynovy skoby někde nade mnou, zatím co několikrát napjatě sleduji ubývající lano, jak Jokyn postupuje. Konečně jsme na vrcholu! Je však nejvyšší čas. Bez otálení slaňujeme, pokračujeme výstupem na Žabí vežu a odtud na Volovu vežu, které dosahujeme ve dvacet hodin. Pod vrcholem je místo pro bivak, kde za chvíli v nepohodlných pozicích usínáme. V neděli 4. srpna po časném budíčku vábí náš pohled při balení Kriváň, náš cíl. Zdá se blízko, ale víme, že není. Z Volova chrbátu přecházíme do Mengušovského sedla a v osm hodin dosahujeme Východního Mengušovského štítu. Za ledového větru postupujeme přes dva další štíty, přecházíme po úzkém, exponovaném hřebenu a ve čtrnáct třicet dostupujeme vrcholu Velkého Mengušovského. Nezdržujeme se ani pohledy na krásu Morského oka v hloubce pod námi a pokračujeme přes Čubrinu, kde odbočujeme ve směru trasy Zachoval - Záboj, na Kriváňskou rozsochu. Dosahujeme toho dne Koprovského sedla, kde se, jak doufáme, ukládáme k poslednímu noclehu. V pondělí 5. srpna již ve čtyři hodiny ráno, jsme bez batohů na Koprovském štítě, slézáme zpět a po skrovné už snídani postupujeme k Hlinkovské věži, kde nás čeká poslední nesnadný úsek hřebene. Po překonání spodní lámavé části a horního, těžšího komínu, jsme v devět hodin na vrcholu. A pak Štrbský štít, Triumetal a Furkotský, až konečně v patnáct hodin stojíme na vrcholu Krátké. Před námi je už jen Kriváň. Sestupujeme do sedla Špára a odtud se úporně dereme za silného vichru metr za metrem k vrcholu. Hluk vichru je takový, že neslyšíme vlastní povely. Konečně poslední úsek, lámavý komínek, poslední hvizdot kamení uvolněného lanem a Jokyn stojí proti obloze, ještě dobírá lano a už stojíme oba na vrcholu. Jsme u cíle. Že si tiskneme pravice a plácáme oba po zádech? To je z radosti, kterou zná každý sportovec po dosažení svého nejlepšího výkonu , z radosti ze splněného slibu, který jsme si dali k uctění mrtvého kamaráda, na něhož vzpomínka nás provázela celým hřebenem - končí Jura.

Vzpomínáme na Ty, kteří odešli
Kolik by už měl dnes Vašek let? - zeptal se Mirek
Dvaapadesát - odpověděl Luboš. Byl první ze čtyř, kteří by tu dnes s námi vzpomínali na minulá léta, zatím co místo toho my už jen vzpomínáme na ně. On - Vašek Zachoval, Josef Charvát, Antek Veverka a Milan Mendřec.

Druhou ztrátou, která postihla oddíl, byl Josef Charvát, který zemřel třiačtyřicetiletý na nemoc přetížených lidí, na srdeční infarkt 25. srpna 1958. Léta před tím již nelozil, zůstával však stále blízkým přítelem horolezeckého sportu.

A neuplynul ani rok, když zákeřná nemoc zkosila třetího mezi námi, Antonína Veverku, nedlouho poté, co jsme mu blahopřáli k padesátinám. ještě v létě 1958 měl vést čs. horolezeckou výpravu na Kavkaz, to však u lékaři věděli, že zhoubná nemoc tomuto jeho velkému přání zabrání. Zemřel 24. května 1959.

Nu, a vzpomínka na čtvrtého, na Milana Mendřece, je stále ještě bolestná, Milan je pořád ještě příliš mezi námi. Schopný, nadaný chlapec, podnětný duch ve všech akcích oddílu a výborný horolezec, jehož sportovní vyspělost mu zajistila místo v širším reprezentačním družstvu ČSSR. Jako v případě Vaškově i tady nešťastná náhoda přervala jeho mladý život. Byl smrtelně zraněn při výstupu na Malou Končistou 17. července 1961, stár šestadvacet let.
Milan byl ve své době nesporně nejlepším lezcem oddílu - hovoří Jindra. Také ve výčtu sportovní činnosti, jak se jeví ve význačnějších akcích od roku 1957, a kterou tu máme ještě projít, ocitá se jeho jméno mezi prvními, a to jak ve cvičných skalách, tak zejména v Tatrách. Pokusím se ty hlavní sportovní výkonu oddílu za dobu, kdy v něm dorůstal a vyrostl Milan, aspoň vyjmenovat.

Výkony posledních let
Především tedy Jurově a Jokynově přechodu hlavního hřebene Tater předcházelo v dubnu 1957 týdenní zimní táboření v Neferce v Tatrách. Zúčastnila se ho malá skupina, v níž byli Veverka, Dobrovolný, Melichar, Paulus a Souček. Při letním oddílovém zájezdu toho roku vykonalo dvaadvacet členů v Tatrách devatenáct výstupů, z toho jedenáct IV. a V. stupně obtížnosti. V roce 1958 se zúčastnil Milan Mendřec zimního soustředění státních reprezentantů a v jeho programu vykonal výstup na Belasé sedlo V. - VI. stupně obtížnosti. Při oddílovém letním zájezdu zdolal Mendřec s brněnskými partnery mezi jiným výstup šestého stupně na galerii Ganku Lapinského komínem. V dalším roce byl nejhodnotnějším podnikem zimní průstup hřebene z Bystrého sedla přes Ostrou a Krátkou na Kriváň, spojený s přenocováním ve sněhovém záhrabu v sedle Špáry. Průstup vykonala družstva Krhút - Trávníček a Hančík - Davidov. Za velmi ztížených sněhových podmínek byl rovněž cenný průstup na Lomnický štít Jordánovou cestou družstva Dobrovolný - Veškrna, Nečas-Stiksa. V létě pak dvojice Mendřec-Svozil prostoupila Žabího koně severní stěnou - stupeň VI., Český štít severní stěnou - stupeň V. a jižní stěnu Volové veže - stupeň V.

Rok 1960 je obrazem zvýšené aktivity našich lezců. Při zimním zájezdu zdolává dvojka Vaněk-Hančík Diablovo sedlo (stupeň V.) Mendřec-Svozil východní stěnu Vysoké (stupeň V.), Hančík-Hančíková jižní stěnu Sněhové kopy (stupeň IV.). A v letním zájezdu tento řetěz hodnotných průstupů pokračoval:
jižní stěna Široké - V.: Melichar - Svozil, Mendřec-Stiksa,
jihozápadní stěna Ostrého - V.: Mendřec-Stiksa,
jižní stěna Široké - IV. - V.: Hančík-Hančíková, Blaščík-Kohoutek, Davidov-Klier,
Ladová dolinka-IV.-V.: Klíčník-Kadlec, Paulus-Krhút,
jihozápadní stěna Javorového štítu - IV.: Blaščík-Nečas,
jižní pilíř Ostrého - IV.: Blaščík-Životský,
jižní stěna Ostrého - IV.: Hančík-Hančíková, Davidov-Klier, Dobrovolný-Kohoutek,
Lapinského komín na galerii Ganku - VI.: Milan Mendřec.

Rok 1961 byl pochopitelně ovlivněn ve výkonech Milanovým neštěstím. Poslední dvě - tři léta jsou pak ve znamení nástupu nových, mladých členů do oddílu. Po nováčkovské éře dosahují tito na daní hoši velmi dobrých výsledků. Na cvičných skalách zdolávají všechny cesty nejvyšší klasifikace a opravňují očekávání, že budou úspěšně reprezentovat oddíl v Tatrách: Jsou to: L. Diviš, Jiří Dobrovolný, K. Hradílek, Ivan Janas, J. Janovský, P. Langer, J. Lukáš, M. Píro, J. Šrom a I. Tichý. Touto nadějí, kterou skládáme v naše mládí, bych skončil.

Gottwaldovští na Kavkaze
Zbývají nám ještě dva zájezdy členů gottwaldovského oddílu do zahraničních velehor, které jsme si ponechali na závěr. Je to především pobyt a výstupy tří našich členů v Kavkazu a výstup čtvrtého, Fr. Janase na Fudžijamu v Japonsku. Protože se připozdívá, myslím Franto - obrací se Jindra na Krantu Kohoutka - abys začal.

V létě 1958 -vypráví Franta -organizovala horolezecká sekce ČSTV třítýdenní zájezd do Sovětského Kavkazu, jehož se z gottwaldovských horolezců účastnili Dobrovolný, Paulus a Kohoutek. Není pří1ežitost šířit se v tomto popisu o přípravách na pětitisícovky, o cestě na Kavkaz, ani o osobních dojmech z těchto mohutných velehor. Po pětidenní cestě včetně jednodenní zastávky v Kyjevě dorazili jsme 22. srpna do základny sovětských horolezců Belala - Kaja, v západní oblasti Kavkazu.

Československá horolezecká výprava byla mile přijata sovětskými přáteli a příštího dne, 23. srpna, po našem seznámení s režimem tábora prověřili si sovětští instruktoři na skále naše lezecké schopnosti. Dopadlo to ovšem dobře, protože u nás máme pro skalní lezení obecně lepší podmínky než sověti.

V neděli 24. srpna přepravujeme se do jiného, šest kilometrů vzdáleného tábora Alibek, v chatě ve výši 2000 m, odkud se také vypravujeme ke cvičné túře na ledovci Alibek. A dalšího dne uskutečňujeme zde první výstup, jehož cílem je 3600 m vysoký štít Sunachet. Túra byla charakterizována dlouhým nástupem, při němž nás vyčerpával výškový rozdíl a na ledovci prudké slunce. Kamenitého vrcholu jsme dosáhli ze sedla Dželavčat přes ledovcové splazy, nahoře jsme si odpočinuli a v krásném počasí obdivovali desítky kavkazských štítů kolem nás. Sestupovali jsme touže cestou a po dvanácti hodinách túry jsme znovu dosáhli chaty.

Dalšího dne, v úterý 26. srpna, vstávali jsme již ve tři hodiny a ještě za tmy, při světle baterek nastupovali k dalšímu výstupu, tentokrát na vrchol Sulachat, vysoký 3400m. Za sedlem překonáváme nepříjemný traverz na ledovci, další výstup je už ve skále. Túra je méně namáhavá než včerejší, v sestupu jsme si však spletli směr, takže jsme se zase vrátili až v sedmnáct hodin do chaty. tentokrát jsme nemohli odpočívat, nýbrž museli ihned balit a vydat se ostrým tempem ještě osm kilometrů dolů, do tábora. Zde jsme překvapeni hudbou, špalírem horolezců a vedoucím tábora, který nám blahopřeje k úspěchu (dva vrcholy, dvě sedla) a dekoruje nás odznaky Horolezec SSSR. Po jednodenním odpočinku se připravujeme v šestičlenné skupině ke dvoudenní túře na 3750 m vysoký Sufrudžu. Mimo nás tří účastní se výstupu brněnští dr. Vokáč a Doubrava, vede nás sympatický Moskvan Pavel Zacharov.

Vybaveni potřebami na spaní a jídlem na tři dny odcházíme z tábora 28. srpna v poledne. K večeru dosahujeme výšky 2100 m, kde skládáme batohy, stavíme stany a připravujeme se na noc. Ještě než ulehneme, dochází k nám devítičlenné horolezecké družstvo, o které již od rána byly v táboře obavy a na jehož návratu ostatně záviselo i naše pokračování v túře. Máme radost z jejich objevení, pohošťujeme je čajem a jídlem a po jejich odchodu ukládáme se spokojeni ke spánku.

Ráno vstáváme ve tři hodiny. Ve tmě při baterkách se připravujeme k odchodu, je však silný vítr, který mi překáží při vaření společné snídaně. Vystupujeme po ledovci, jehož sklon se zvětšuje, zatím co počasí se kazí. V protivné mlze postupujeme na železech metr za metrem Amanauzským ledovcem. Užší trhliny v ledu přecházíme, širší musíme obcházet. V devět hodin jsme v sedle, ve výši 3200 m. Prší a když po dohodě s instruktorem se rozhodujeme ve výstupu skalním žebrem, mění se vítr na vichřici, kterou jen s vypětím sil překonáváme. Déšť nás promáčí na kůži a když se po dvou hodinách blížíme k vrcholu, mění se v sníh. Vrchol nám kromě sportovního výkonu nepřinesl v takovém počasí žádný požitek a měli jsme nahoře jen jedinou myšlenku - rychle sestupovat, dostat se z dosahu vichru a ledových krupek, které nás nemilosrdně bičují. Sestup po ledovci Sufrudžu je normálně snadný, avšak za mlhy, kdy viditelnost nepřesahovala dvacet metrů, bylo to mnoho i pro zkušeného instruktora. Obcházejíce nečekané trhliny jsme nakonec bloudi1i, ke všemu unaveni, mokří a hladoví, protože jsme byli od časného rána na nohou. Když už nebylo vyhnutí, upravili jsme těsně pod jednou trhlinou na ledovci plošinku zrovna tak pro jeden stan, který jsme na ni postavili s posledními silami. Byl pro tři osoby, ale musel poskytnout ochranu všem šesti. Tady jsme za velmi zlých podmínek, v ledovém mokru a namačkáni nakonec přečkali dvacet hodin, do sedmi hodin ráno příštího dne, kdy se počasí zlepšilo natolik, že jsme se mohli orientovat a instruktor také brzy našel směr dalšího sestupu. Na první suťové plošince mezi ledem jsme zůstali dvě hodiny, abychom si konečně uvařili první jídlo a pokusili se na slunci jakž takž usušit aspoň to nejnutnější na sobě. Uprostřed odpoledne jsme dorazili do tábora. Všichni přítomní horolezci nastoupili k našemu uvítáním děvčata s kytkami pro nás. Velitel tábora mistr sportu Maslov ocenil náš výkon. Byli jsme v těch dnech jedinou skupinou, která vykonala túru, ostatní družstva stuhli ještě včas odvolat, když došla zpráva o špatném počasí. V táboře jsme se zároveň dověděli příjemnou zprávu, že nám bylo povoleno prodloužení pobytu, takže se můžeme pokusit o zdolání Elbrusu.

Již příštího dne, v neděli 31. srpna, nasedá nás šestnáct do vozu, který nás má v sedmi hodinách jízdy dopravit do údolí Ulu-kam pod sedlo Choťju-tau. Je to taková jízda, že z našich řidičů by se k podobné nikdo neodvážil, ale zdejší jsou na to zvyklí. Od konečného místa, kam nás dopravil vůz, vystupujeme vedeni sovětskými instruktory čtyři hodiny, než se dostáváme pod sedlo Choťju-tau. Dále už postupujeme navázáni po ledovci, plném trhlin. Pozdě večer, již za tmy, dosahujeme chaty. Je to Prijut odinadsati ve výši 4300 m, cíl našeho dnešního dne. Příští den je aklimatizační. Mimo nás nje nám ho líto, protože máme na nejvyšší štít Kavkazu jen čtyři dny, pak musíme, dolů, bez ohledu na výsledek. Vyžaduje si toho však výška a k naší lítosti i počasí, které se pokazilo. Venku burácí vichr, je ledová zima a sněží. O půlnoci, kterou začíná další den, 2. září, kdy jsme podle programu měli startovat k výstupu, nás instruktoři ani nebudí. Vichr venku řádí, že se chvěje celá chata. Ráno však nastává toužené uklidnění, ozývá se budíček, rychle snídaně a v půl sedmé vycházíme z chaty. mraky se tu a tam trhají, ale mrazivý vítr fouká nepřetržitě. Všichni dosahujeme Prijutu Pastuchova ve výši 4800 m. Odtud se někteří z družstva pro nebezpečí omrzlin vracejí, ostatní se rozhodli přes špatné počasí postupovat dále. Nakonec dosahuji výšky 5300 m. Od vrcholu Elbrusu je dělí pouhých tři sta metrů, musejí se však vrátit, čas ani počasí nedovolují pokračovat. V šestnáct hodin vracejí se obaleni sněhem a ledem, někteří s omrzlinami ve tvářích, ale všichni přesto spokojeni, do chaty, odkud jen po krátkém odpočinku nastupují s ostatními zpáteční cestu. Scházíme obtížně po ledovci, jehož trhliny jsou zaváty sněhem, takže si musíme počínat při každém kroku velmi opatrně. Pod ledovcem pokračujeme nekonečnými serpentinami k vesnici Terskol, odkud se nákladním vozem dostáváme do horolezeckého tábora Adyl-su. Tam nás bohatě hostí a odvádějí do pohodlných stanů. Spěcháme ulehnout, aniž nám vadí hudba na prostranství tábora, při niž se ostatní veselí a tančí.

Ve středu 3. září nastupujeme již časně ráno dvě stě km dlouhou cestu do Pjatigorska a odtud autobusy dalších dvě stě čtyřicet km do tábora Belala Kája. Jsme vítáni, filmováni, hovoříme pro rozhlas, nezdržujeme se však. Ještě po večeři odevzdáváme vypůjčené věci, loučíme se se sovětskými horolezci. Vyměňujeme si adresy a slibujeme si opětné shledání jak v našich, tak v jejich krásných horách. Po vyspání nasedáme 4. září do nákladních vozů a odjíždíme ke Kluchorskému průsmyku. Tento průsmyk máme dnes překonat, abychom se dostali ze severní do jižní části Kavkazu a dále k moři do Suchumi. Nastupujeme k cestě dlouhé dvaadvacet km, která by nebyla problémem, nebýt našich třicetikilových batohů na zádech. Výstup nás zmáhal a nezdál se mít konce, ke všemu ještě začalo mrholit. Konečně ve sněhu dosahujeme nejvyššího bodu sedla a počínáme scházet. A opět nekonečný sestup, pod námi se řítí mohutné vodopády, kolem krásná scenérie, ale tu vnímáme jen chvilkami. Konečně se objevují stany jižní horolezecké základny, kde po chvíli shazujeme batohy. U ohňů se sušíme, pokud to jde, ale dovídáme se, že ještě musíme dál do údolí, k autobusu, který nás ještě dnes doveze k moři. Po cestě od rána, dlouhé nakonec třiatřicet km, docházíme do vesničky Ažari, kde však autobus nečeká, protože cestu k Suchumi poškodily povodně. Teprve dalšího dne jsme se dostali k moři a do Suchumi, kde jsme odpočívali do příštího dne, abychom osvěženi a s bohatými dojmy nastoupili cestu do vlasti.

Na Fudžijamu
Konečně o posledním sportovním podniku, který tu uvádíme, vypráví člen oddílu František Janas, který v srpnu 1963, při svém služebním pobytu v Japonsku vystoupil na Fudžijamu. Ve zprávě pro oddílovou kroniku píše:

Výstup na Fudži-san, jak Fudžijamu nazývají Japonci, podnikl jsem 16.srpna 1963 se dvěma japonskými přáteli, členy turistického oddílu v Numatzu, v místě, které je nejvhodnějším východiskem k výstupu. Fudži je již sto roků vyhaslá sopka, vysoká 3772 m s kráterem, který slouží jako vrcholová krabice, protože tam každý, kdo dosáhne vrcholu, sestaví z kamení iniciály svého jména. Masiv Fudži je rozdělen na deset etáží. Jsou označeny ukazateli a v každé je vybudována noclehárna. Dvě nejvyšší etáže jsou rozděleny ještě po půletážích. Na vrcholu je vybudováno malé městečko nocleháren.

Výstup od upatí hory nám trval včetně cesty autobusem do páté etáže den a noc. Přitom jsme v osmé etáži tři hodiny odpočívali, protože byl vichr a padal sníh s deštěm. Špatné počasí nám tak znemožnilo pozorovat východ slunce, který prý je jedinečnou podívanou. Vrcholu jsme dosáhli v jedenáct hodin dopoledne, kdy již bylo zase pěkně, takže nám Fudži-san připravil zážitky, které plně vynahradily nesnáze výstupu.

Výstup samotný byl opravdu namáhavý a bez zvláštních polosandálů z rýžové slámy, připevněných na botech, byl by stěží proveditelný bez nebezpečí úrazu. Sandály totiž úspěšně zabraňovaly skluzu po drobných oblázcích vyvřeliny, kterou je celý masiv pokryt. Při zpáteční cestě jsme se božili téměř po kolena do této sypké škváry a popelu. Byl jsem však plně spokojen Fudžijamou, protože se mi splnilo přání - vidět jednou Fudži - jamu - které jsem choval již od let, kdy jsem si přečetl Hlavsovu knihu Sakury ve vichřici.

Na co nezbyl čas
Blíží se již půnoc - připomněl Luboš - a je tedy čas naše vzpomínání ukončit. Musím bohužel říci, že se na mnoho i podstatných událostí nedostalo. Pokusím se je proto co nejstručněji shrnout.

V letech 1960 - 1961 jsme vydávali oddílový časopis, který měl velmi dobrou úroveň. Mnoho našich členů se zúčastnilo různých kursů nejen jako frekventanti, ale často jako cvičitelé. S patronátní činností jsme neměli zvlášť dobré zkušenosti. Pomáhali jsme zakládat oddíly v Otrokovicích, v Kroměříži a v Hodoníně. Všechny během času zanikly. Nyní máme patronát nad oddílem v Uh. Hradišti, kde naše práce bude snad úspěšnější. Konečně nesmíme zapomenout na dvě události z nejčerstvější historie: Především je to naše výcvikové středisko, které budujeme od roku 1959. Slouží svému účelu, a to již několikátý rok, avšak bude otevřeno teprve letos. Celá chata byla stavěna svépomocí. Při této příležitosti musíme vzpomenout velmi dobré spolupráci s naší mateřskou jednotou a zejména také obětavosti členů našeho oddílu. Přesto, že každý dělal kolik mohl a uměl, zvláštní úloha příslušela našemu Frantovi Veškrnovi, který kromě běžné brigádničiny nenápadně organizačně řídil ty nejobtížnější záležitosti, o nichž mnozí členové neměli zdání. Za to mu patří náš upřimný dík.

Dále je to náš otcovský přítel Vaňhara, z jehož iniciativy jsme zavedli oddílový lyžařský přebor na počest prvního lyžařského závodu, konaného na území naší republiky v roce 1893 právě v okolí našeho výcvikového střediska. Také dnešního vzpomínání je hlavním iniciátorem.

Vzpomínali pamětníci, kteří jsou v oddíle déle než 15 let: Jindra Dobrovolný, Standa Kadlec, Mirek Klíčník, Franta Kohoutek, MUDr. František Maloň, Jura Paulus, Luboš Šrámek a Jarda Vaněk.

ZÁVĚR:
Během dvacetileté činnosti vystřídalo se v oddíle celkem 137 členů (90 mužů, 47 žen). V květnu měl oddíl 63 členů (včetně hostujících), z tho bylo 48 mužů a 15 žen. Čtyři členové jsou mladší 18 let.
Ze 74 členů, kteří odešli, 5 zemřelo , 9 se přestěhovalo a jsou dále horolezecky činní, ostatní z různých důvodů zanechali aktivní činnosti.V tomto počtu nejsou uvedeni sezónní hosté, činovníci příbuzných oddílů turistického nebo lyžařského, kteří ke své činnosti potřebují základní horolezecký výcvik a dále zakládající členové oddílu, nad nimiž jsme měli nebo máme patronát.
Byli jsme zřejmě dobrý kolektiv, když nás tolik zůstalo věrných oddílu. Snažili jsme se, aby se za daných podmínek dostalo každému všech příležitostí v horolezectví. Bohužel sny těch nejzdatnějších o výpravách do cizích velehor nepodařilo se čs. Horolezcům plně prosadit.
Dnes se podmínky ve světovém horolezectví podstatně změnily. Osmitisícovky byly již téměř všechny zlezeny a většina bílých míst prozkoumána. Pro nejvyšší velehory, které vždycky směr výcviku ovlivňovaly, se nyní horolezci připravují jinak, než tomu bylo v našich začátcích. Vedle vytrvalosti, na niž jsme kladli hlavní důraz, bude nutno se zaměřovat mnohem více na výkon. To však již bude muset vykonat další generace, kterou jsme vychovávali a které jsme, jak si myslíme, připravili dobré nástupní podmínky. Věříme, že budou pokračovat v dobrých tradicích, které jsme se snažili vybudovat, a doufáme, že se v příštích letech dočkáme splnění dosud tajných přání našich mladších kamarádů. Jejich úspěchy budou i úspěchy našimi.

Seznam členů horolezeckého oddílu v květnu 1964:
Bezruč Lubomír
Bezruč Petr
Blaščík Edvin
Březíková Zdena
Břoušková Štěpánka
Čepela Zbyněk
Diviš Ladislav
Davidov Vladimír
Dobrovolný Jiří
Dobrovolný Jindřich
Dostál Jaroslav
Gavenda Ota
Glaterová Věra
Hančík Antonín
Hančíková Dana (Gajdošíková)
Hradílek Karel
Hrobařová Marie
Husák Jindřich
Jakšík Josef
Janas František
Janas Petr
Janas Ivan
Janas Alois
Janošík Petr
Psík Jan
Režný Jaroslav
Režná Jiřina
Stříteský
Švehlák František
Šrámek Lubomír
Šrámková Jitka (Mizerová)
Šrom Jaromír
Třslín Ladislav
Janovský Josef
Kadlec Stanislav
Klíčník Vladimír
Klíčníková Jiřina (Martíšková)
Ing. Klier Ivo
Klierová Jiřina (Odstrčilová)
Kohoutek František
Kovář Karel
Krhút Josef
Langer Petr
Lejsek Petr
ing.Lerl Antonín
Lukáš Josef
Dr. Maloň František
Mendřecová Františka
Hořkovský Jan
Navrátil Bohumil
Odstrčil Jiří
Pančoška Vojtěch
Pančošková Ludmila (Navrátilová)
Paulus Jiří
Píro Miroslav
Urbánek Karel
Vaněk Jaromír
Vaňharová Jana
Veškrna František
Veverková Markéta
Vítovec Jaroslav
Vostrčilová Eva
Vostrčilová Květa (Kučerová)
Zachodil František



Seznam členů, kteří do r. 1964 z oddílu odešli.
Bačák Zdeněk
Bumbálková Alena (Oškerová, Bartošíková)
Bělková Marie (Kuchařová)
Bělková Zdena
Blaťák Karel
Brožová Marta
Byčková Helena
Brančová Jindra
Daněk Alois
Dobrovolná Marie
Dostálová Jana
Fandrová Marie
Gergelová Jarka
Hajmannová Jindra
Hlaváček Milan
Hlaváčková Hana (Šimonová)
Horáková Jarka (Obdržálková)
+ Charvát Josef
Jandík Oldřich
Jandíková Aloisie
Jandíková Drahomíra
Jurča Ladislav
Jurčík Jindřich
Kubíček Antonín
+ Kubíček Rudolf
Kubíčková Marie
Kuchař Ott
Kubina Oldřich
Leskovjanová Míla (Volfová)
Lukášová Anna (Michlová)
Lukášová Marie (Kohoutková)
Macháčková Adéla
Maloňová Jarmila
Melichar Milan
+ Mendřec Milan

Michl Alois
Mizerová Blažena (Korvasová)
Mořkovský Jan
Mrkvička Karel
Musilová Libuše
Nečas Josef
Oškera Alois
Pekař Jaroslav
Petrášová Vlasta
Polášek Vladimír
Pokorná Marie
Pytlík Karel
Richtr Alois
Rostek Jiří
Rubeš František
Rozkydálek Jiří
Slamka Juraj
Sosík Petr
Světlíková
Stiksa Waldemar
Svoboda Vlastimil
Svozil Jiří
Suchánková Hilda
Stunová Božena
Šálek Jan
Šrámková Zdenka
Štěrba Adolf
Topolánek Jan
inž. Trávníček Miroslav
Trunda Alois
Uruba Václav
Vaculík Jaroslav
Valášek Jiří
Vaňková Jarka
+Veverka Antek
Větrovcová Marie
+Zachoval Václav
Zouhar František
Žižlavská Zdenka (Jurčíková)


Uznání zasloužilým
U příležitosti dvacetiletého trvání horolezeckého oddílu, byli na návrh výboru oddílu odměněni Tělovýchovnou jednotou Gottwaldov zasloužilí členové čestným uznáním I., II. A III. stupně.

Jindřich Dobrovolný, nar. 1912, je jedním ze zakládajících členů oddílu. Po celou tu dobu zastával odpovědné funkce ve výrobu oddílu a v krajské sekci. Je instruktorem cvičitelů a členem Krajské sekce v Brně. Vedle toho pracuje jakou vedoucí a pomáhá vždy, když je o to požádán. Zasloužil se o vznik a rozvoj oddílu. Byl odměněn uznáním I. stupně.

František Veškrna, nar. 1911, je členem oddílu od roku 1954. Svou skromnou, ale obětavou a neúnavnou prací při plnění obtížných úkolů na poli organizačním a hlavně při výstavbě výcvikového střediska v Lukově se zasloužil o rozvoj oddílu. Byl odměněn uznáním I. stupně.

Stanislav Kadlec, nar. 1926, je členem oddílu od roku 1946. V té době zastával po řadu let funkci předsedy oddílu a současně pracoval jako horolezecký vedoucí. Své funkce zastával s vysokou odpovědností. Letos je správcem výcvikového střediska v Lukově . Byl odměněn uznáním II. stupně.

Miroslav Klíčník, nar. 1926, je členem oddílu od roku 1948. Od té doby zastával různé funkce ve výboru oddílu a řadu let je horolezeckým cvičitelem. Velmi záslužná byla jeho práce při výstavbě výcvikového střediska v Lukově. Nyní zastává funkci budovatele a pracovníka pro mládež. Byl odměněn uznáním II. stupně.

Antonín Hančík, nar. 1926, je členem oddílu od roku 1954. Po řadu let je členem výboru, kde zastává funkci vedoucího cvičitelů, kterou plní velmi odpovědně. Zejména je nutné vyzvednout jeho organizační při výcviku nováčků. Byl odměněn uznáním III. stupně.

Jiří Paulus, nar. 1922, je členem oddílu od roku 1946. Na poli organizačním pracoval hlavně v bývalé krajské sekci Gottwaldov. Velmi záslužná byla jeho činnost jako pracovníka s mládeží a s nováčky, kdy vychoval oddílu skupinu mladých horolezců, na které jsme stále hrdi. Byl odměněn uznáním III. stupně.